---

---

---

NEPROŠLO  JAZYKOVOU  ANI  STYLISTICKOU  ÚPRAVOU.  VEŠKERÉ  ŠÍŘENÍ  TEXTOVÝCH  A GRAFICKÝCH DĚL  UVEŘEJNĚNÝCH  NA TĚCHTO  STRÁNKÁCH JE  BEZ SOUHLASU AUTORA  ZAKÁZÁNO.

---

---

 

 

 

 

TAJEMSTVÍ  KOČKY  KLÁRY

 

 

Tato knížka je věnována všem dětem a lidem, kteří se cítí být opuštěni a osamoceni, tak jako kdysi já. Je pro všechny smutné děti, ale stejně tak i pro dospělé, kteří se nějakým způsobem na své životní pouti ocitli sami. Věřte, že ode dneška už jste na tom líp, jsem tady s vámi já, vaše kamarádka do nepohody, vaše kočka Klára. A když vám bude moc smutno, podívejte se na můj obrázek a hned vám bude líp. Věřte, že dobro vždy zvítězí nad zlem, a když ne dnes, tak za několik let, ale s o to větší razancí. Posílám vám všem krásný kočičí pozdrav a přeji hezký den plný sluníčka (když ne venku, tak alespoň v duši). A přidávám také velkou kočičí pusu.

 

 

OBSAH KAPITOL

 

                                                                ÚVOD

---

---

---

---

 

 

 

kapitola první

 

NEZNÁMÝ  POCESTNÝ

 

Na břehu velkého rybníka bydlel statný rybář Martin, se svojí ženou Marií a svými dvěma dětmi, dvanáctiletou Martičkou a o rok starším Karlíkem. Široko daleko nebylo v okolí nikde žádné stavení a tak rybář s rybářkou byli živi jen z rybolovu. Ale kromě toho měli také velice rádi zvířata a  hned za jejich domkem mělo přístřeší několik koz, dvě ovečky a také já - kočka Klára a moje kočičí sestra Elenka. Nejvíce legrace jsme si vždycky užili s Martičkou a Karlíkem. Hrávali jsme s nimi různé hry, jako třeba na slepou bábu, nebo na schovávanou a to potom byla legrace! Z našeho každodenního stereotypu nás jednoho dne vyrušilo až to, když se u našeho domku objevil neznámý pocestný.Ten podivný muž se mi už od prvního okamžiku vůbec nelíbil.

"Dobrý den rybáři, nenašla by se u vás nějaká práce? Jsem  po daleké cestě unavený a peněz už mi také ubylo," řekl rybáři Martinovi ten podivný poustevník.

"Peněz nazbyt  nemáme, ale pokud budeš chtít, práce se tu pro tebe vždycky najde a za to zde můžeš přespat a o jídlo nemusíš mít starost. Mámo, máme hosta, upeč ten dobrý koláč, co děláš vždycky v neděli," volal rybář na svoji ženu, ale ta již zadělávala v míse těsto, jehož vůně za chvíli provoněla celé stavení.

" Mňam, to bude dobrota," olizovaly jsme se mlsně s mojí kočičí sestrou Elenkou dole, pod stolem. Když byl koláč konečně upečený, usedli všichni ke stolu a s chutí se do té voňavé dobroty pustili. Karlík s Martičkou na nás kočky  nikdy nezapomněli a pod stůl nám  vždycky kousek nějaké té  dobroty vhodili.

"Hm, to je dobrý koláč," olizovala se lačně Elenka pod stolem.

"Nejraději bych tam skočila a celou tu dobrotu snědla sama."

"No tak Elén, neblázni přece, za chvíli dostaneme večeři," snažila jsem se Elenku uklidnit, aby neprovedla nějakou hloupost.

"Vždyť já vím," odvětila mi na to mrzutě.

"Ale když je to taková dobrota!"

Neznámý pocestný se jmenoval Jakub a k práci se moc neměl. Většinu dne polehával jen v posteli a snědl vše, co mu přišlo pod ruku. Rybář však byl příliš hodný na to, aby mu něco vyčítal a tak dělal, že jeho lenošení  nevidí. Jednoho dne, hned časně z rána se rybář s Jakubem vydali na lov ryb. Zvědavě jsme potom škvírou, v pootevřených dveřích, s Elenkou pozorovaly, jak na stříbrolesklé hladině rybníka rozhazují Martin s Jakubem velké rybářské sítě, aby je potom plné třepotavých ryb opět uložili zpátky na dno loďky. Toho dne se ryblov velice vydařil a tak potom, po celý zbytek dne, až do večera, linula se naší chaloupkou líbezná vůně rybích specialit, které šikovná paní rybářka, pro nás, pro všechny, obětavě a ráda připravovala. Asi po týdnu přišel pocestný Jakub za rybářem a  povídá mu:

"Rybáři, jdu se s tebou rozloučit, bylo mi u vás dobře, ale teď už zase musím jít o dům dál."

"Tak ti moc děkuji za pomoc," řekl Jakubovi dobrosrdečný rybář, i když já s Elenkou jsme moc dobře věděly, že mu vlastně není za co děkovat, a že toho nakonec více snědl, než udělal. Ale to už byl celý rybář. Vždycky viděl v lidech jen to dobré. Na cestu dala rybářka pocestnému Jakubovi ještě plný raneček voňavých tvarohových buchet.  Poté se všichni rozloučili. Vše se zdálo být  v pořádku a všichni byli spokojeni, jen já jsem prožívala strastiplné chvíle, s roubíkem v puse, nacpaná do těsné kožené kabely, kam mě před svým odchodem pocestný Jakub narychlo uložil.

"Jen počkej, kočičko, ještě uvidíš, jaký spolu uděláme obchod," křičel radostně pocestný Jakub, cestou od rybářova stavení.

"Prodám tě na trhu a pak se budu mít jako král," říkal si sám pro sebe  a představoval si, jak si za utržené peníze koupí láhev vína. Když už jsme se blížili k tržnici, zastavil se ještě pocestný Jakub u nedalekého potoka, aby si zde umyl ruce. Potom otevřel svoji koženou kabelu a vytáhl mě ven.

"Tak se na sebe ještě naposledy podívej ty krasavice, než tě konečně prodám. Vídíš jaká jsi hezká?" mával se mnou pocestný Jakub nad lesklou hladinou potoka. A  to byla ten pravý okamžik pro mne. Na nic víc jsem v tu chvíli nečekala, a ze všech svých kočičích sil jsem kousla Jakuba do jeho chamtivých, neohrabaných rukou.

"Au, pomóc," vykřikl bolestí a leknutím Jakub a pak mě upustil do kalné hladiny potoka.

"Počkej až tě chytím, já s tebou zatočím," rozkřikoval se vztekle a při tom kolem sebe zlostně rozhazoval rukama. To ale popudilo včelí úl, který až doposud spokojeně odpočíval v koruně nedalekého stromu. Včely rozzuřené tím, že jim někdo narušil jejich soukromí a klid, začaly pronásledovat Jakuba, a jejich ostrá žihadla se s rychlostí blesku zapíjela, jedno po druhém, do jeho špinavé kůže.

"Proboha né, co jsem komu udělal?" křičel vyděšený Jakub a rychle se snažil ponořit pod vodu. Ale bylo již pozdě. Včely ho pobodaly tak, že se jeho nos proměnil v jednu obrovskou, velkou červenou kouli. A to mu už zůstalo. A tak  každý pohled do zrcadla  pocestnému Jakubovi neustále připomínal, jaký že špatný čin to vlastně chtěl vykonat.

Já jsem mezitím stále plavala pod vodní hladinou a vynořila jsem se, až za několik dlouhých chvil. Po Jakubovi už nebylo ani stopy a tak jsem se pomalu chystala vylézt z vody, když v tom jsem na břehu uviděla rybáře, který právě ulovil krásnou, stříbrolesklou rybku a potom ji vhodil do jakési skleněné nádoby, kterou měl umístěnou po svém boku. Bylo mi v té chvíli krásně se třpytící rybičky líto, a tak když se rybář opět chystal nahodit svůj prut do vody, rozběhla jsem se vší silou proti sklenici, v níž měla ta zvláštní rybka svoje dočasné vězení, a převrhla ji vší silou zpátky do potoka. Rybka na to slastně zamávala ploutvemi a poté zmizela pod kalnou potoční hladinou.

"Ty potvoro jedna kočičí, počkej, já ti ukážu!" zvolal vztekle rybář a rozběhl se za mnou. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se opět ponořit do vodních hlubin a zmizet tak rozzlobenému rybáři z dohledu. Plavala jsem tak rychle, že jsem se ani neotáčela a tu jsem najednou před sebou uviděla onu krásně třpitivou rybku, které jsem před chvílí navrátila svobodu.

"Děkuji ti Klárko," řekla mi rybička.

"A za co? Vždyť to by přece udělal každý," řekl jsem na to já.

"Každý, ne. A za to, že jsi mi zachránila život, ti nesplním žádné tvoje přání, ale obdaruji tě čarovnou silou, že budeš moci splnit lidem každé jejich tajné přání."

"Ale kouzelná rybičko, tohle přece od tebe nemohu přijmout," řekla jsem, ale už do prázdna, protože kouzelná rybka již mezitím zmizela v nedohlednu. Doplavala jsem proto až ke břehu a pomalu se vydala po černé asfaltové silnici, směrem k blížícímu se městečku.

 

 

 

 

 

kapitola druhá

 

SETKÁNÍ S HONZÍKEM

A jak jsem si tak kráčela, ještě celá mokrá, zastavila jsem se na starém, kamenném mostě a chvíli se zasněně dívala dolů, do dravého proudu řeky, když v tom ke mě přistoupil malý kluk a vzal mě do náručí.

"Vždyť ty jsi celá mokrá," řekl mi ten kluk a potom mě zabalil do svého kabátku. Z jeho náruče jsem cítila opět pocit tepla a bezpečí a tak jsem se jen  spokojeně schoulila  do klubíčka a ani se nehnula. Honzík mě vzal k sobě domů, dal mi pořádně najíst a potom mě uložil do velkého, proutěného prádelního koše. Bylo mi tak dobře, že nevím ani jak a najednou jsem usnula.

"Co to má znamenat? Kdo vyházel všechno moje špinavé prádlo z prádelního koše?" probudil mě náhle něčí pronikavý hlas.

Byla to Honzíkova maminka, která se právě vrátila z práce a při phledu na rozházené prádlo se jí zatočila hlava. Proto nadzvedla víko koše a chtěla prádlo naházet zpátky, když v tom uslyšela moje hlasité zamňoukání.

"Jé, čičinka! Kde jsi se tu vzala?" uchopila mě něžně do náručí.

"Ahoj mami, tu kočičku jsem přinesl já, našel jsem ji u starého viaduktu, byla celá mokrá a hrozně se třásla," řekl mamince Honzík.

"No to jsi udělal moc dobře," pochválila Honzíka maminka a Honzík cítil, že má vyhráno, protože moc dobře věděl, jak moc velkou slabost má jeho maminka pro zvířátka. A tak jsem zůstala s Honzíkem a jeho maminkou, kteří žili v bytě sami a dělala jsem jim nějaký čas splečnost. Vše bylo v nejlepším pořádku až do té doby, než Honzíkova maminka vážně onemocněla. Páni doktoři už jí nedávali žádnou naději na uzdravení a Honzík z toho proto byl velice smutný. Tak rád by mamince pomohl, ale nevěděl jak.Takhle to přece nemohu nechat, napadlo mě. Věděla jsem, že v pohádkové kočičí zemi, kde žije mocný čaroděj Afron, je jezero, z kterého ten, kdo se napije, tak se hned uzdraví, ať trpí jakoukoliv nemocí. Rozhodla jsem se tedy, že se k onomu zázračnému jezeru vydám a poprosím čaroděje Afrona o trochu té zázračné vody pro Honzíkovu nemocnou maminku. Jediný problém spočíval v tom, že kouzelné jezero bylo přísně střeženo Afronovými pomocníky, takže bylo takřka nemožné, když už ho někdo vypátral, se k němu dostat. Řekla jsem o svém plánu ještě večer Honzíkovi a ten byl z této mé myšlenky velice nadšený a chtěl jít za každou cenu se mnou. Nezbývalo mi tedy, než souhlasit. Hned druhý den časně z rána jsme se  vydali na cestu. Do pohádkové kočičí země jsme se dostali celkem bez větších problémů, cestu jsem si pamatovala ještě z dřívějška, když jsme si tam chodily s Elenkou, jako děti hrát. Horší už  bylo dostat se ke kouzelnému jezeru, které střežil čaroděj Afron. Zdivočelé kočky nám to vůbec neulehčovaly, a často se nás pokoušely obelstít a zmást.  Nakonec se nám však přece jen podařilo se k jezeru dostat. Viděli jsme před sebou náhle průzračně blankytnou modrou vodu. Už jsem se chtěla nad ní sklonit a nabrat trochu té zázračné kapaliny, když v tom se setmělo, jezero náhle vyschlo, a nad našimi hlavami se  začaly křižovat velké ohnivé blesky.

"Kdo jste a co tu pohledáváte?" hřměl nad námi mocný hlas čaroděje Afrona a ve mě i v Honzíkovi byla v tu chvíli je docela malá dušička.

"Já jsem Honzík a jdu si sem nabrat trochu té zázračné vody pro mou nemocnou maminku," řekl nečekaně roztřeseným hlasem Honzík.

"Dám ti uzdravující vodu pro tvoji maminku, ale nejdřív mi musíš splnit jedno mé přání."

"Splním Afrone, jen mi řekni jaké," vyzvídal nedočkavý Honzík.

"Takže moje přánízní: Na dně jezera i když je teď momentálně vyschlé, leží někde v bahně zlatý prsten. Je to vzácný dar od mého čarodějného otce. Před mnoha sty lety mi do jezera spadnul a od té doby se mi ho nepodařilo najít. Najdeš li mi tento prsten, dám ti rád léčivou vodu pro tvou nemocnou matku."

To přece nemůže být tak těžké, povzdychl si Honzík. Prolezu celé dno jezera a uvidím. Jenže když se sklonil k blátivému dnu jezera, začali z jeho  hlubin náhle vystrkovat hlavy roztodivní hadi a štíři. Navíc ze dna začala stoupat zapáchající bílá pára, takže za chvíli nebylo skoro nic vidět.

"Tak to se mi asi vážně nepodaří," začal náhle hořekovat Honzík.

"Ale podaří, neboj, pomůžu ti," řekla jsem uplakanému Honzíkovi a spěchala mu na pomoc.

"Jé, Klárko, já na tebe úplně zapomněl," řekl potom Honzík.

"No jo, ale jak to chceš provést?" zeptal se mě zvědavě.

"To už nechej na mě," řekla jsem mu a vyslovila zaříkávací kouzelnou formuli: Jen mě tiše hlaď, ať je ze mne had.

A v tu chvíli jsem se proměnila ve velkého, asi dvoumetrového hada. Honzík se otřepal hrůzou a rychle ode mne odskočil. Potom už jsem se s chutí zabořila do bahnitého dna jezera a počala hledat prsten mocného čaroděje Afrona. Našla jsem ho asi až po dvou hodinách, zapadlý pod velkým modrým kamenem, na opačném konci jezera. Když jsem se konečně vysoukala na břeh, proměnila jsem se opět v kočku a vítězoslavně prsten podala Honzíkovi. Honzík byl v té chvíli štěstím bez sebe a už se nemohl dočkat, až ho večer předá mocnému Afronovi. Konečně nastal onen kýžený okamžik. Afron si vzal prsten a hned jak si jej nasadil na ruku se opět objevila v jezeře voda. Potom Afron nabral Honzíkovi do veliké lahve ten zázračný elixír, načež se s námi rozloučil. Měl radost ze znovunalezeného prstenu a Honzík zase ze své zázračné vody.  Nato jsme se vydali na zpáteční cestu, kde nás ještě potkalo nejedno dobrodružství. Když jsme konečně dorazili domů, tak Honzíkova maminka ležela v posteli a byla velice smutná. Jen její uslzené oči prozrazovaly, jak jí asi je.

"Maminko, nebreč," řekl jí Honzík a potom jí dal napít zázračné vody.

Hned jak Honzíkova maminka pozřela první doušek, postavila se na nohy a byla opět čilá, jako rybička. A já s Honzíkem jsme zase měli pro koho žít a byli rádi na světě.

 

 

 

kapitola třetí

 

KRÁLOVNA KRÁSY

 

Na pusté samotě, oddělené od okolního světa hlubokým lesem, v malé chaloupce žili dědeček s babičkou. Peněz měli málo a tak žili skromě. Neměli ani televizi, ani rádio a co se dělo ve světě znali jen z vyprávění a nebo ze starých novin a časopisů, které sbírali po okolí, a potom vozili na starém vozíku do nedaleké sběrny.

"Jé, hele dědoušku, kočička, podívej se, ta je ale krásná," řekla náhle babička, když mě uviděla jednoho dne schoulenou na chodníku.

"Máš pravdu, ta je ale opravdu moc pěkná. A víš ty co? Tak si ji vezmeme s sebou, k nám domů. Alespoň tam nebudeme mít po večerech tak smutno a ty budeš mít novou kamarádku," řekl na to dědoušek.

Potom mě babička jemně uchopila a uložila na skřípající vozík, mezi štosy starých novin a časopisů. Cestou jsme se ještě stavili ve sběrně, kde babička s dědečkem odevzdali starý papír a za utržené peníze mi koupili velkou láhev čerstvého mléka. Když jsme přijeli do jejich lesní chaloupky, začalo už se pomalu stmívat. Babička s dědečkem mě ještě chvíli hladili a potom mi nalili plnou misku  toho dobrého mléka. Ale to nejlepší na mě ještě čekalo a to bylo to, když si mě babička vzala s sebou do postele. Moc krásně se mi tu noc spalo. V pohádkově nadýchaných peřinách a s babičkou v náručí mi ten večer nic nescházelo. Druhý den, při pročítání starých novin  a časopisů náhle babička najednou zpozorněla a potom povídá:

"Poslouchej dědoušku, něco ti přečtu, tohle by se hodilo pro tu naši kočičku: Hledáme vhodné adeptky na novou královnu krásy."

"Ty myslíš, jako že by," nedořekl dědeček.

"Myslím," řekla na to důrazně babička.

"Kdo jiný už by se měl té soutěže zůčastnit, když ne ta naše kočička. Neviděla jsem dosud nikde hezčí kočku, než je právě ta naše."

"A kdy to jako má být?" zeptal se zvědavě dědeček.

"Už zítra," řekla mu na to babička.

"Tak to abychom šli dneska brzy spát, protože ráno budeme muset časně vstávat, jestli budeme chtít tu slávu stihnout," řekl na to dědoušek. A od té doby byli s babičkou jako na trní, jen já jsem bya dál úplně klidná, ale to jen proto, protože jsem ještě netušila, co mě v následujících dnech všechno čeká. Druhý den brzy ráno se babička s dědečkem oblékli do svátečních šatů a mě napustili plnou vanu voňavé pěny, tak jak to mám ráda. A po rychlé snídani už jsme všichni tři spěchali na autobus, který nás zavezl až do daleké Prahy. Když jsme přišli do studia, kde se soutěž o královnu krásy konala, byla jsem tuze překvapena a nestačila jsem se divit. Celá chodba byla přeplněna nejrůznějšími druhy koček, které snad ani neznám. Jedna kočka měla vyžehlené vlasy, druhá zase účes samé kudrlinky, třetí natupírovanou hlavu až k oblakům. Pak mě ještě kočičí kolegyně šokovaly svým tetováním a parukami. Cítila jsem se mezi tolika kočičími krasavicemi poněkud trapně. Vždyť jsem neměla ani nalakované drápky. Chtělo se mi tam odtud utéci, ale nechtěla jsem pokazit radost dědečkovi a babičce, kteří se o mne tak dobře starali. Nakonec mi bylo přiděleno soutěžní pořadové číslo sedm.

Nejvíce z celé soutěže mě bavilo tancování. Nechala jsem se strhnout divokým rytmem hudby tak, že jsem úplně zapomněla, že jsem na nějaké soutěži a pěkně si s cizokrajnými tanečnicemi zařádila.

Po promenádě v plavkách jsem musela zazpívat jednu písničku, podle vlastního výběru. Vybrala jsem si proto svou oblíbenou skladbu Ring o ding, od paní Marty Kubišové. A myslím, že se to porotě líbilo, protože po mém procítěném projevu nezůstalo jedno oko suché.

 

A pak už nastala ona dlouho očekávaná chvíle s vyhlašováním výsledků. "Třetí místo, druhé místo... a vítězkou královny krásy pro letošní rok se stává soutěžící s číslem sedm." Nemohla jsem uvěřit vlastním uším a babička s dědečkem také ne. Musela jsem jít na pódium a zapózovat přítomným fotografům.

 

A hned druhý den jsem byla na titulních stránkách všech módních časopisů.

Za svoji výhru jsem potom  babičce a dědečkovi koupila velkou barevnou televizi a zbytek peněz jsem jim dala na opravu jejich chaloupky. Babička s dědečkem byli dojatí a plakali štěstím. 

"A pak že prý kočky přinášejí smůlu," smála se se slzami v očích babička.             

 

 

 

kapitola čtvrtá

 

O KLUKOVI S DLOUHÝM NOSEM

 

Když jsem se jednoho dne procházela kolem školní zahrady, uslyšela jsem velký křik a nějaké hlasité nadávky. Podívala jsem se proto, co se to děje a uviděla na školní zahradě, v kruhu obstouplého kluka, na kterého ostatní hlasitě pokřikovali a posmívali se mu.

"Ty nosáči jeden, co za námi pořád dolejzáš, jdi si za někým, kdo má tak dlouhý frňák jako ty. Frňákovníku, nosále," křičely na nešťastného kluka ostatní děti a hlasitě se mu smály.

"Ale kluci, já přece nemohu za to, jaký mi narostl nos. Nechte mě si s vámi hrát, " žadonil nešťastný chlapec.

"To jsi uhodl, aby se nám ostatní posmívali, jen si běž, odkud jsi přišel," křičely ostatní děti, vzaly míč a odešly si hrát na školní hřiště.

Nebohý chlapec, který měl na krajíčku pláč v školní zahradě docela osaměl. Zrovna v té chvíli lezla po stromě zrzavá veverka a chlapec k ní ve svém neštěstí soucitně napřáhl svoje malé ruce. Ale veverka se jen hbitě odmrštila a skákavými pohyby zmizela někde v koruně staré břízy.

"Vidíš, ani ty si se mnou nechceš hrát," řekl už s pláčem ten nešťastník.

Nenápadně jsem ke klukovi přistoupila a otřela se mu  nohy. Celý se třásl.

"Mohu si s tebou hrát?" zeptal se  kajícně a potom mě začal dlouze hladit.

"To víš, že ano, ale řekni mi proč pláčeš," odpověděla jsem mu.

"Proč?" řekl kluk, který se jmenoval Daniel.

"Proto, že si se mnou nikdo nechce hrát. Už od první třídy se mi všichni posmívají pro můj dlouhý nos. Ale řekni sama, copak já za to mohu, že mi narostl nos tak dlouhý?"

"To víš že nemůžeš Dane a nic si z toho nedělej, pojď zahrajeme si  teď na schovávanou a potom už něco vymyslíme."

Pak jsme spolu až do večera dováděli na rozlehlé školní zahradě, která nám skýtala nepřeberné množství úkrytů a skrýší, pro naše bláznivé hry. Když už se počalo stmívat, vzal mě Dan k sobě domů, kde mi ve svém pokojíčku udělal malý domeček a potom jsme šli spát. Dan byl po dlouhé době opět šťastný a spokojený. Snažila jsem se mu všechno to jeho dosavadní příkoří vynahradit, ale co naplat, když přišel druhý den domů ze školy, byl zase celý ubrečený.

"Opět se ti někdo posmíval?" odtušila jsem jeho pohnutky k slzám.

"Zase! Chtěl jsem si jít zahrát na hřiště s ostatníma klukama fotbal, ale oni mě mezi sebe nevzali. Prý ať si hrám s tím svým nosem, když ho mám tak dlouhý," říkal mi mezi vzlyky Daniel.

"No tak nebreč přece, zítra půjdu s tebou do školy a něco už vymyslíme," uklidňovala jsem smutného Dana.

Druhý den  jsem si vlezla k Danovi do tašky a potom jsme se už společně vydali směrem ke škole. Už cestou si Daniel musel vyslechnout pár posměšných poznámek a to jen kvůli svému nosu. Vše ale vyvrcholilo před školou, kde Dana napadli jeho spolužáci a začali ho za jeho nos tahat a posmívat se mu. Křičela jsem na ně, aby toho nechali, ale oni mě odkopli a dál se mně i Danovi vysmívali. Rozhodla jsem se tedy použít svou kouzelnou moc a řekla jsem čerovné zaklínadlo: ČÁRY MÁRY HROTEC, ČERNÁ TMA A SLEPEX.

"Pomóc, já nic nevidím, kde to jsem, proč je všude okolo taková tma?" začalo se náhle ozývat z úst Danielových spolužáků.

Jen já jsem věděla, co se to vlastně stalo. Vzala jsem všem těm posměváčkům svým kouzlem jejich  zrak, takže přestali úplně vidět.

"Pomóc, já se bojím, pomóc, já nic nevidím," volali jeden přes druhého.

"Ale já vidím úplně normálně," řekl jim na to Dan.

"Dane, tak když vidíš, zavedl by jsi mě prosím tě do školní lavice?"

"Dane, odvedl bys mě prosím tě domů?"

"Dane, pomz mi prosím najít aktovku," ozývali se náhle Danovi splužáci jeden přes druhého.

"A to vám nebude vadit, že vám bude pomáhat kluk s tak dlouhým nosem?" zeptala jsem se Danovým hlasem, protože jsem věděla, že on by se při své dobrotě k tomu nikdy neodvážil."

"Dane promiň, už se ti nikdy nebudeme posmívat," přísahali najednou všichni. Až v nouzi totiž poznali, že nezáleží na tom, jak člověk vypadá, ale na tom, jaký je uvnitř, jaké má srdce a jak jedná.

Dan všem ochotně pomohl a vyhověl a odměnou mu pak byl byl jejich dík. Večer,  když už jsem si byla jistá, že si Danovi spolužáci vzali ze svého jednání patřičné ponaučení, vrátila jsem jim opět jejich zrak. Od té doby měl Dan velkou spoustu kamarádů, kteří na něho nedali už nikdy dopustit. Pochopila jsem, že tady už jsem zbytečná a tak jsem se po nějaké době zase vydala dál, vstříc svým  novým kočičím dobrodružstvím.

 

 

 

kapitola pátá

 

ZDIVOČELÉ  KOČKY

 

Moje další kroky, na mé cestě domů, mě dovedly až k hlubokému, borovému lesu. Slunce ten den prudce pražilo a já se těšila, že se ve stínu mohutných větví stromů trochu osvěžím. Jen jsem však vstoupila na lesní porost, ozval se kdesi za mnou mohutný, ubručený hlas.

"Kdo jsi a co zde pohledáváš?"

Otočila jsem se a za sebou uviděla mohutného, huňatého medvěda.

 

"Jsem kočka Klára a chci vaším lesem jen projít," řekla jsem nabručenému medvědovi.

"Tak jenom projít, ano? To ale říkaly ty kočky před tebou taky a nechtěj ani vědět, jak to dopadlo," řekl mi na to medvěd a najednou se kolem něho shromáždilo velké množství dalších lesních zvířátek. Byli zde jeleni, srnci, zajíci, veverky, jezevci, prostě veškerá lesní zvěř.

"Medvěd má pravdu," volala ostatní lesní zvířátka a já v tu chvíli pochopila, že je to asi nějaký jejich tiskový mluvčí.

"Před nedávnem naším lesem také chtěla projít skupina divokých koček a když jsme jim to dovolili, se zlou jsme se potázali.

"Pojď se podívat k naší lesní tůňce," vzal mě medvěd neohrabaně za ruku.

"Vidíš ten nepořádek?" ukázal medvěd tlapou směrem k vodní tůni, která byla plná odpadků a polámaných větví.

"Tak tohle nám tady po těch divokých kočkách ještě zůstalo," řekl nabručený medvěd a potom pokračoval:

"Naštěstí se nám je podařilo ještě včas z našeho lesa vyhnat, ale k naší velké smůle se utábořily hned v nedalekém hájku, a každou noc je jejich vytí tak hlsité, že se tu nedá pomalu už ani spát. Několikrát jsme se je pokoušeli z hájku vyhnat, ale nikdy se nám to nepodařilo a tak jejich noční dovádění musíme poslouchat dál," ukončil svou řeč medvěd.

"Tak když mě necháte lesem projít, pomůžu vám se divokýh koček zbavit," řekla jsem medvědovi.

"A ty by jsi to dokázala?" zeptal se mě bručoun nevěřícně.

"Dokázala, a nebo bych se o to alespoň pokusila."

"Tak to tu chvíli počkej," řekl mi na to medvěd a šel se poradit s ostatními obyvateli lesa.

Po chvíli se vrátil s tím, že s mým návrhem souhlasí. A protože už se počalo pomalu stmívat, ustlala mě lesní zvířátka na krásně zelené lesní pasece. Slastně jsem se uvelebila na měkkém mechu a blaženě vdechovala omamnou vůni kapradí. Měsíční svit prozařoval svým zlatavým svitem koruny stromů a mně se začala pomalu klížit víčka.

"Aúúú, mňaúúú," vylekalo mě náhle hlasité vytí, které se ozývalo z protějšího hájku a nepřestalo až do rána.

Ráno jsem byla celá nevyspalá a rozlámaná a vůbec jsem se už nedivila medvědovi, že je na divoké kočky tak nazlobený. Hbitě jsem se umyla v lesní tůňce a vypravila se do protějšího hájku, za divokými kočkami, abych jim domluvila. Sotva jsem se však k hájku přiblížila, hned se na mě hejno divokých koček vrhlo a začay mě škrábat a dusit.

"Co tady pohledáváš? Tohle je náš hájek," kvílela jedna kočka přes druhou. Potom mě spoutaly a aniž by mě pustily ke slovu, odvlekly mne do jakési tmavé boudy, kde mne zamkly. Přitom neustále ječely a cenily na mne svoje ostré bílé zuby. Bylo mi z nich mdlo. Ještě že v boudě bylo malé okénko, kterým jsem viděla ven. Bylo už pozdní odpoledne, když se kočky trochu uklidnily a začaly nosit doprostřed palouku dříví a velké větve.

"Mňam, to bude dobrá pečínka, už mám hlad," zaslechla jsem jednu z koček.

"Už se těším na táborák a na to, jak budeme opékat," přidala se do hovoru další kočka.

Náhle se mi zježly všechny chlupy, protože mi až teď došlo, že onou slastnou pečínkou mám být já. Tak to tedy ne, řekla jsem si a začala vymýšlet nějakou lest.

"Aůůů, mňaúúúú," počala jsem po chvíli křičet tak nahlas, že ke mě nakonec přece jen jedna kočka přistoupila a zeptala se mně co se stalo.

"Nestalo se mi nic, ale mám jeden návrh. Když mě pustíte na svobodu, poradím vám, jak si vydělat peníze, a za ně si pak můžete koupit vše, co budete chtít."

"Tak to se musím jít poradit s ostatními," řekla mi na to ta kočka a odešla za svými kolegyněmi, aby se po chvíli opět vrátila, tentokrát už s celou kočičí delegací.

"Tak ty prý víš, jak bychom si mohly vydělat peníze a pořádně se najíst?" zeptala se mě ta největší ze všech koček.

A já jsem jim tedy vylíčila do podrobna svůj plán:

"Dole v údolí je nově otevřená prodejna potravin a do té prodejny se hledají nové prodavčky. Když tam půjdete pracovat na brigádu, vyděláte si za pár dnů tolik peněz, že si potom můžete koupit vše, na co budete mít chuť," řekla jsem svou vizi zdivočelým kočkám.

"A ty si jako myslíš, že by v nějaké prodejně zaměstnaly nás kočky?" ptaly se mě divoké kočky nevěřícně.

"Nemyslím, ale vím, ale to už nechte na mě," řekla jsem udiveným kočkám.

Potom jsem si je nechala všehny pěkně nastoupit do řady a řekla kouzelnou formuli: ČÁRY MÁRY, BLÁTO PLAČKY, AŤ JSOU Z KOČEK PRODAVAČKY.

A v tu chvíli namísto divokých koček stála přede mnou fronta mladých a krásných prodavaček. Každá na sobě měla perfektně vyžehlený bílý plášť a ve vlasech bílou stužku. Všechny prodavačky jsem potom odvedla z hájku směrem dolů, do údolí, kde se nacházela ona osudová prodejna. Paní vedoucí nás už zahlédla oknem a byla velice mile překvapena.

"No ne Klárko, kde jsi sehnala tak šikovný personál?" zeptala se mě při pohledu na usmívající se prodavačky.

"To víte paní vedocí, známosti," odpověděla jsem s lišáckým úsměvem a pak už jsem kočky vybídla aby se paní vedoucí představily.

"Dobrý den, já jsem slečna Kočičková, slečna Mňoukavá, slečna Čičinková, slečna Mourková...," představily se paní vedocí všechny prodavačky, hezky jedna po druhé a potom už se s chutí vrhly do práce.  Tak uplynul jeden týden, dva, tři a byl tu konec měsíce. Paní vedoucí byla velice spokojená a jen nerada se s prodavačkami loučila. Vždyť od té doby, co prodavačky do prodejny nastoupily, byly v prodejně samé fronty.

"Tak vám děvčata ještě jednou moc děkuji a kdyby jste se doma zase někdy nudila, moc ráda vás uvidím," řekla se slzou v oku dojatá paní vedoucí kočičím prodavačkám a potom jim dala výplatu. Tolik peněz kočky ve svém životě ještě nikdy neviděly.

Lidé z okolí toho dne nechápali, co se to děje, když viděli zástup prodavaček v bílých pláštích, jak kráčí v čele se mnou, směrem do kopce, k nedalekému hájku. Tam jsem prodavačky opět proměnila na kočky a ony si za vydělané peníze nakoupily spoustu kočičích dobrot a zásob jídla na několik let dopředu. Některé šikovné kočky si koupily i automobily. A protože při styku s lidmi poznaly co to je láska a cit, nebyly už nikdy tak divoké, o svůj hájek se vzorně staraly a dokonce se i skamarádily se zvířátky ze sousedního lesa.

 

 

 

kapitola šestá

 

ZAPOMENUTÝ ÚKOL

Arnošta jsem poznala, když jsem se jednou odpoledne toulala po prašné cestě za starou křižovatkou. Nudil se a tak jsem si sním začala z dlouhé chvíle hrát. V tom začalo prudce pršet a oblaka zvířeného prachu se v tu chvíli proměnila na bláto. Arnošt mě strčil pod tričko a vzal si mě s sebou domů. U Arnošta se mi moc líbilo. Arnošt chodil do šesté třídy a bydlel se svými rodiči a mladší sestrou Monikou ve starší panelákové zástavbě. Pokoj Arnošta byl plný zvířátek. Byly tam krásné červené rybičky ve velkém, osvětleném akváriu, papoušek, který stále dokola opakoval jedno a totéž slovo a to AHOJ, a také dvě morčata a čtyři bílé myšky. Cítila jsem se tam zkrátka dobře. Arnošt se dobře učil, měl samé jedničky a tak dělal svým rodičům jen samou radost. Často jsme si s Arnoštem a jeho sestrou Monikou hrávali až do pozdních nočních hodin. Jednou večer jsem byla však už tak unavená, že jsem omylem usnula v Arnoštově školní brašně. Moc hezky se mi tam odpočívalo a říkala jsem si, že vylezu až brzy ráno, než půjde Arnošt do školy. A tak jsem spala a spala. Najednou jsem však sebou škubla úlekem, protože mě probudilo hlasité zvonění. Rychle jsem se rozespale rozhlédla a chtěla tlapkou zamáčknout zvonek budíku, když v tom jsem s hrůzou zjistila, že jsem stále ještě v Arnoštově školním batohu a že právě zvoní na školní vyučování. Naštěstí jsem byla ukryta v jedné z bočních kapes tašky, kam si Arnošt žádné věci neodkládal a tak jsem malou škvírou mohla nerušeně pozorovat co se ve škole děje. Viděla jsem potom paní učitelku jak píše bílou křídou dětem na tabuli příklady a potom je zkouší.

"A teď  mi děti odevzdejte vaše domácí úkoly," řekla náhle paní učitelka a začala od dětí vybírat sešity. Arnošt se začal nervózně přehrabovat v školní aktovce, div že jsem nevypadla. Ale sešit s domácím úkolem  nenašel.

"Tak co Arnošte? Kde máš domácí úkol?" zeptala se ho paní učitelka.

"Paní učitelko, já ho asi zapomněl doma," řekl Arnošt, ale paní učitelka byla neoblomná.

"Jestli domácí úkol do konce vyučovací hodiny nenajdeš, tak ti budu muset dát bohužel pětku," řekla mu nekompromisně.

Arnošt měl na krajíčku slzy a byl z toho velice smutný. Věděla jsem, že mu musím nějak pomoci, ale nevěděla jsem jak. Až po nějaké chvíli jsem dostala  onen spásný nápad. Rychle jsem vyskočila z brašny a potom jsem se nepozorovaně protáhla školním oknem ven, do ulice. K Arnoštovi domů to byl od školy kousek a přes balkon jsem se dostala až k němu do pokoje. Tam, na nočním stolku ležel jeho zapomenutý sešit s domácím úkolem. Rychle jsem sešit vzala a zase se zpátky vrátila do školy. Měla jsem štěstí, vyučovací hodina ještě neskončila. Obratně jsem tedy sešit podstrčila Arnoštovi a ten ho celý rozechvělý odevzdal paní učitelce. Paní učitelka si sešit vzala, zkontrolovala Arnoštovi jeho domácí úkol a potom mu dala velkou jedničku s hvězdičkou. A Arnošt byl toho dne nejšťastnější kluk na světě. Od té doby už chodil vždycky brzy spát a svoje věci si do školy vždy večer před spaním pečlivě zkontroloval.

 

 

 

kapitola sedmá

 

BABIČKA RŮŽENKA A ZLODĚJ

 

Šla jsem jednou takhle po chodníku a uviděla starou babičku o berlích, která sotva šla a ještě k tomu v rukou nesla těžký nákup. Využila jsem tehdy svých kouzel a proměnila jsem se v mladého kluka a pomohla jsem babičce s nákupem až k ní domů, do bytu. Když se babička otočila, rychle jsem se proměnila zpět na kočku a chtěla otevřenými dveřmi bytu rychle proklouznout zpět, ale v tom babička dveře zavřela a uviděla mě, jak utíkám směrem k chodbě.

"Jé, kočičko, kde jsi se tu vzala? Tak nakonec se mi přece jen splní moje tajné přání. Celý život jsem si přála mít kočku a už je to tu!" pohladila mě babička po mé hladké srsti a potom mi nalila do misky čerstvé mléko. Babička se jmenovala Růženka a v bytě bydlela docela sama. Často a ráda se dívala na televizi a tak jsme spolu často sledovaly různé kočičí horrory a detektivky.

Protože babička měla zlomenou nohu a nemohla ještě moc pořádně chodit, počkala jsem vždycky večer až usne, potom jsem na sebe vzala lidskou podobu a vše potřebné ji v bytě uklidila. Byla jsem ráda, že jí mohu dopřát na světě alespoň trochu té radosti. Babička také velmi ráda a často četla. Občas, když u čtení usnula, nahlédla jsem jí do knížky a zvědavě studovala její obsah. Nikdy se mi však nepodařilo knížku dočíst celou, protože babička se vždycky vzbudila.

Jednoho dne u našich dveří zazvonil zvonek.

"Kdo je tam?" zeptala se babička Růženka.

"Tady pošta, přinesl jsem vám nějaký doporučený dopis," ozval se neznámý mužský hlas za dveřmi. Jenže sotva babička otevřela dveře, vrhl se na ni statný chlapík, s černou punčochou přes obličej.

"Babo, naval všechny peníze, nebo uvidíš!" křičel ten nezvaný host.

Věděla jsem, že je zle a proto jsem rychle vyšplhala po rámu u dveří až na jejich okraj a potom jsem vší svou silou skočila na tajemného útočníka, kterému jsem se svými ostrými drápky zaryla hluboko pod kůži.

"Áú, pomóóóc, ty mrcho jedna," volal za mnou chlápek, který byl z mého jednání v šoku.  Babička Růženka mezitím zavolala policii. Zloděj se mezi dveřmi ještě chvíli vzpouzel, ale potom se dal na zběsilý útěk. Ale měl to marné, dole pod okny, už na něj čekal policejní vůz. A tak jsem se proti své vůli stala hrdinkou toho dne a zachránila babičce Růžence její celoživotní úspory. Ještě nějaký čas jsem potom u ní pobyla, a když se jí zahojila zlomená noha, šla jsem zase dál, po své cestě k ztracenému domovu.

 

 

kapitola osmá

 

V LETADLE

 

Jednoho dne jsem zabloudila až na okraj samého města, kde se nacházelo staré letiště. Bylo zde plno opuštěných, nepoužívaných letadel, která už dávno splnila svůj účel a proto byla vyřazena z provozu. Ze své cesty  už jsem byla tak unavená, že jsem se rozhodla si zde několik dní odpočinout a pořádně se prospat. Prohlédla a prošla jsem si všechny typy letadel, až jsem si vybrala to, v kterém se mi nejlépe odpočívalo. Byl to krásný, bílý letoun, na bocích a křídlech s blankytnými modrými pruhy. Na starém vrakovišti byl poměrně klid, až na pár dětí, které si tam občas chodily hrát. Jednou odpoledne, když jsem odpočívala na svém oblíbeném sedadle, schoulená u kulatého okna letadla, vyrušil mě nějaký zvuk. Znělo to, jako kdyby někdo startoval motor. A opravdu, můj instinkt mě nezklamal. V pilotní kabině letadla seděl starší kluk a pokoušel se marně nastartovat motor letadla. Motor vždy chvíli vrčel, ale potom zase ztichl. Byla jsem ráda, že si mě kluk nevšimnul a tak jsem se zase vrátila na svoje oblíbené místečko, ke kulatému okénku v letadle.

Venku začalo mezitím poprchávat, proto jsem spokojeně zavřela oči a po chvíli usnula. A zdál se mi zvláštní sen. Zdálo se mi, že letím v letadle, a z okna pozoruji bílé pyramidy mraků, které mě míjejí a mizí v dálce, aby se za chvíli vynořily v novém, ještě větším seskupení. Bylo to krásné, místy až děsivé, ale vzrušující. Najednou jsem otevřela oči a zjistila, že to není jen sen, ale skutečnost! V kokpitu letadla seděl onen kluk, který se před několika hodinami pokoušel nastartovat motor letadla tak, až se mu to nakonec přece jen podařilo. Vznášeli jsme se ve vzdušných turbulencích a já jsem najednou začala přepadat z jedné strany letadla na druhou. Když mě kluk uviděl, škodolibě rychlost letadla ještě zvýšil.

"Já ti ukážu kočko, jak má vypadat správnej leteckej den," křikl po mě s pohrdavým úsměškem ve své tváři.

"Zpomal, nebo se zřítíme!" křičela jsem na toho kluka vyděšeně, ale on schválně ještě více zvyšoval rychlost letadla, až už jsem ani neviděla mraky za oknem, ale vše se náhle proměnilo v jednu velkou, bílo šmouhu. Najednou kluk vypadl ze sedadla a já jsem cítila, jak se řítíme závratnou rychlostí k zemi. Klukovi se vymklo řízení letadla z rukou. Najednou byl celý bledý a roztřeseným hlasem volal:

"Pomóc, kočičko zlatá, zachraň nás, nebo se zabijeme! Pomoz mi! Když nás zachráníš, splním ti každé tvoje přání."

 

Rychle jsem přiskočila k palubní desce letadla, kde stále ještě blikalo varovné červené světlo, oznamující stav nouze. Vzala jsem ovládací páku do ruky a snažila se srovnat dráhu letu. Trvalo to sice trochu déle, ale nakonec se mi to přece jen podařilo. Přistáli jsme na zelené louce, mezi rozkvetlými jabloněmi. Připadala jsem si jako ve snu. Když se kluk vypotácel z letadla, chtěl rychle někam odejít, ale já jsem ho zastavila.

"A co to přání?" říkám mu.

"Tak mluv, co by sis nejvíc přála?" zeptal se mě.

"Přála bych si, aby jsi se už nikdy nepovyšoval nad druhé a neposmíval se slabším," řekla jsem mu.

Ten kluk se jmenoval Aleš. A vím, že svůj slib dodržel. Koupil mi pak ještě za odměnu krásnou modrou cestovní tašku a nějaký čas jsme se spolu potom  kamarádili, než naše cesty navždy rozdělil osud.

Pro dnešek se s vámi milé děti loučím, přji vám krásnou dobrou noc a ještě hezčí zítřejší den. Příště vám povím něco o tom, co se mi přihodilo o prázdninách. Mějte se hezky.

Vaše kočka Klára.

 

 

                                                  

                                 

 

---

---

---

---

---

 

 

 

OBSAH KAPITOL

 

                                                                ÚVOD

---

---

---

---

 

ÚVOD

 

 

 

 

Dnes vám povím některá svá dobrodružství, která jsem zažila na prázdninách u tety Elvíry, kam jsem byla převezena i se svou mladší kočičí sestrou Elenkou  a malým Karlíkem a Martičkou, jejichž rodiče odjeli na dvouměsíční pracovní dovolenou až do daleké Indie.

Teta Elvíra bydlela v malém městečku, v krásném, nově zrekonstruovaném panelovém bytě, ve dvanáctém poschodí. Bylo pro nás kočky velkým zážitkem, jezdit výtahem až do takové nebeské výšky. Připadaly jsme si potom jako bychom byly v oblacích. Má sestra Elenka byla dosti pohodlná, prostě pravý domácí typ. Ke štěstí jí úplně stačilo něco dobrého k jídlu a puštěná televize. To mně ale ne! Já byla pravý opak. Neustále jsem musela objevovat nové věci a nové lidi a někdy to bylo i docela zábavné. O několik mých takových prázdninových dobrodružství se s vámi dnes podělím.

 

 

 

kapitola první

 

NA  KOUPALIŠTI

 

Byl červenec a slunce prudce pražilo do šedých panelákových stěn. Teta Elvíra žila v bytě sama, pořád jen něco uklízela, a když měla náhodou dlouhou chvíli, krátila si ji věčným utíráním neviditelného prachu.

"Tak co, děti, jak se vám u mě líbí? Doufám, že to tu spolu ty dva měsíce , než se vaši rodiče vrátí z dovolené, nějak ve zdraví přežijeme," řekla Elvírovi Karlíkovi a Martičce.

"Hlavně se postarejte o ty vaše kočky, protože v tomhletom směru já nemám žádné zkušenosti. Nikdy jsem žádné zvíře neměla a ani po tom netoužím."

"Neboj teto, o naše kočky se nemusíš vůbec starat, stejně většinu dne prospí," řekl tetě aby ji trochu uklidnil Karlík a ta si jen spokojeně oddechla.

"A teto, když je dnes venku tak hezky, nemohli bychom jít  po obědě s Martičkou na koupaliště? Prý je to tam moc pěkné," zeptal se tety Elvíry Karlík.

"Pěkné, pěkné to tam je," řekla nejistě teta Elvíra, která neuměla plavat a nikdy na žádném koupališti nebyla, ale těšila se, že když děti půjdou plavat, bude mít v domě zase chvíli klid.

"No, nevím, nevím, myslíš, že to tam beze mne zvládnete?" obrátila se teta Elvíra na Karlíka.

"Ale teto, vždyť už nám přece není pět," odpověděl jí třináctiletý Karlík a o rok mladší Martička se k němu soucitně přidala:

"Prosím, teti."

"No tak dobře, když tak pěkně prosíte, jsem pro. Ale nic není zadarmo. Po obědě umyjete všechno nádobí. A potom teprve můžete jít. Ale v šest hodin ať jste doma k večeři!"

"Jasně teto a děkujeme," poskakovaly radostí spokojeně děti.

Na koupališti jsem ještě nikdy nebyla a jak ráda bych se tam podívala! Spřádala jsem své myšlenky vedle spící Elenky. Půjdu s dětmi, řekla jsem si, a až do oběda jsem nespustila Karlíka s Martičkou z očí, aby mi náhodou neutekli. Po obědě děti pečlivě umyly nádobí, potom si oblékly plavky, do velké igelitové tašky daly dvě osušky a vyrazily na cestu. Koupaliště se nacházelo v zalesněném areálu, v malebném údolíčku, obklopeném spoustou okrasných dřevin. Byl tam velký tobogán a široká, oranžová skluzavka, na které mohlo jezdit hned několik dětí vedle sebe. Karlík s Martičkou byli místním prostředím tak nadšeni, že ani nepostřehli, že jsem jim celou cestu v patách. Uvelebila jsem se pod nedaleký smrk a pozorovala děti, jak se chystají do vody. Na to jak bylo hezké počasí, moc lidí toho dne na koupališti nebylo, a tak si Karlík s Martičkou mohli v klidu vychutnávat pohodu červencového odpoledne. Skoro celý bazén měli pro sebe, proto jim nic nebránilo v dovádění a předvádění se.  Začínalo mi být nesnesitelné horko. Neodolala jsem a šla se nepozorovaně taky namočit. Jé, to byla ale pohoda! Zašla jsem trochu stranou, aby mne děti náhodou neviděly, a s chutí se ponořila do větrem rozvířené vodní hladiny.

"Pomóc, pomóc, topím se," uslyšela jsem najednou něčí vyděšený hlas. Rychle jsem vyběhla z vody na břeh a tu jsem uviděla Karlíka, jak se zmítal ve vodních vlnách a chvílemi se ztrácel pod vodou. Kolem sebe bezradně rozhazoval rukama a pomalu už ani nemohl křičet. Martička zmateně pobíhala po břehu a snažila se přivolat pomoc. Ale marně! Koupaliště zelo prázdnotou  a plavčík byl někde v nedohlednu. Rychle jsem proto skočila do vody a doplavala až k nebohému Karlíkovi. Vnořila jsem se pod něj a silou včech svých čtyř kočičích tlapek a devíti kočičích životů ho vydzvedla nad vodní hladinu. Pak jsem ho uchopila za vlasy a doplavala s ním až ke břehu. Tam už mi s ním pomohla ubrečená Martička.

"Karlíku, co je ti? Karlíčku, prober se!" plakala bezradná Martička, ale to už Karlík  ležel na betonové skruži, ztěžka dýchal a z pusy mu ještě vytékaly poslední zbytky vody.

"Děkuji ti Klárko, zachránila jsi mi život," koktal potom roztřeseně Karlík.

"A kde ses tu vlastně vzala? Vždyť nebýt tebe, kdoví jak by to vlastně všechno dopadlo," řekla na to Martička.

Po chvíli už se Karlíkovi udělalo líp a tak jsme se všichni tři společně odebrali k domu tety Elvíry, která už na nás netrpělivě čekala s večeří. Hodiny ukazovaly za pět minut šest.

"Tak jaká byla voda, mládeži?" ptala se zvědavě teta Elvíra.

"Výborná," odpověděli současně Karlík s Martičkou a šibalsky na mě mrkli.

 

 

 

kapitola druhá

 

DATEL  ZACHRÁNCE

 

Tento příběh začal jednoho časného rána, kdy teta Elvíra, s mou kočičí sestrou Elenkou ještě spaly. A já, jelikož jsem ranní ptáče, abych se tak nenudila, pustila jsem si hned po ránu televizi. Ale žádný pořad mě nezaujal. Zpozorněla jsem až při reportáži, kde jedna paní ukazovala svůj ,,úlovek" z lesa, a to košík plný krásných hřibů. Prý letos rostou, jako nikdy předtím. Dostala jsem takovou chuť na houbovou omáčku, že jsem hned vypla televizi a vypravila se do lesa. Po cestě jsem si představovala, jak tetu Elvíru s Elenkou překvapím, až se probudí a na plotně naleznou voňavou houbovou pochoutku. A tak jsem šla lesní pěšinkou, prolézala mlázím a zarostlým houštím, ale kromě pár mochomůrek jsem nikde žádné jiné houby neviděla. Asi budu muset ještě hlouběji do lesa, napadlo mě a tak jsem se vydala do neznámých, temných hlubin, ztracena v čase i orientaci. Kupředu mě hnala jen má touha a vidina košíku přeplněného voňavými houbami. A mé úsilí se vyplatilo! Asi po dvou hodinách jsem konečně našla svůj první a jediný úlovek. Byl to osamocený hřib pravák. Sice jenom jeden, ale zato větší než já! Měla jsem z toho velkou radost. Vytáhla jsem z baťůžku velkou plátěnou tašku, do které jsem hřib jen stěží nasoukala.  K svému velkému údivu jsem náhle zjistila, že se okolo mě náhle setmělo a já vůbec netušila, kde jsem. Z korun vzrostlých smrků na mě civěly dva páry sových očí a pod nohama se mi proplétalo hejno malých užovek. Zmocnil se mě strach, protože jsem nevěděla, co bude dál. Snažila jsem se proto hlasitým mňoukáním přivolat pomoc, ale na mé volání nikdo neodpovídal. Jen z dálky se mi vracel můj hlas, v podobě ozvěny. A tak jsem mňoukala a mňoukala a nevěděla jsem už pomalu, co je můj hlas a co  ozvěna, když v tom mi nad hlavou zazněl zvonivý hlásek:

"Proč brečíš kočičko?" Vzhlédla jsem vzhůru a uviděla krásnáho žlutého ptáčka, s červenou hlavičkou.

"Protože jsem se ztratila a nemůžu najít cestu domů," odpověděla jsem smutně.

"Tak už nebreč, a pojď za mnou, rád ti pomůžu."

"Mňau," odpověděla jsem na souhlas a vydala se za tím kouzelným ptačím stvořením.

Žlutý ptáček mě přivedl až k velikému, vysokému stromu, z jehož koruny se ozývalo hlasité ťukání, které se rozléhalo po celém lese.

"Co to je?" zeptala jsem se svého ptačího průvodce.

"To je náš kamarád datel, dřív to byl doktor a léčil nemocné stromy, ale teď už je na zaslouženém odpočinku a protože od nás při oslavě svých narozenin dostal dárek, který ho velice potěšil, a který si celý život přál, tak si s ním každý den hrá. Navíc už nám ten jeho dárek několikrát zachránil naše životy i náš les. Například, když les podpálili nezodpovědní vandalové.

"No jo, to je všechno moc hezké, ale slíbil jsi mi, že mi dokážeš pomoci najít cestu domů," řekla jsem.

"Slíbil, vím," zaštěbetal ptáček a načechrával si při tom pyšně svá žlutá pírka.

"Ale musíš chvilku počkat, až ustane to ťukání." A skutečně, po nějaké chvilce bylo ťukání na malou chvíli přerušeno.

"Tak honem, pojď za mnou a šplhej," zavolal na mne ptáček.

Šplhala jsem, šplhala, až jsem se záhy ocitla v koruně statného stromu. A tam jsem uviděla něco nevídaného. V kůře toho stromu byl zabudován mobilní telefon, a čiperný, krásný černý datel s červenou hlavičkou do jeho klávesnice právě chtěl něco vyťukávat svým špičatým zobákem. Žlutý ptáček k němu rychle přilétl a zaštěbetal  mu něco do ucha. Datel chvíli přemýšlel a potom se mě zeptal:

"Tak ty jsi se prý Klárko u nás v lese ztratila?"

"Ano, ztratila a nevím, kam dál, prosím, pomozte mi."

"Což o to, pomůžu ti rád, ale řekni mi, když už neznáš telefonní číslo tety Elvíry, alespoň adresu domu, kde tvoje teta bydlí."

"Pod lipami, číslo pět," odpověděla jsem uplakaným hláskem.

Datel  naťukal do mobilu nějaké číslo a potom  s někým dlouze hovořil.

"Tak a teď jen tiše doufej, že někdo od vás bude doma," řekl mi svým zpěvavým hlasem datel a pak už vyťukával  naleštěným zobákem do klávesnice telefonní číslo tety Elvíry.

Měla jsem velké štěstí. Telefon vzala má sestra Elenka a během půl hodiny pro mě přišla. Společně jsme potom našim dvoum ptačím zachráncům poděkovaly a odebraly se domů.

"Prosím tě, co jsi to zase vyváděla," ptala se mě cestou domů Elenka.

"Ale, raděj se ani neptej, chtěla jsem vám udělat radost, a tak jsem se vypravila do lesa na houby. Teprve potom jsem pyšně odkryla svůj tajný úlovek ve své velké plátěné tašce.

"Jé, to je ale krásný hřib, nikdy jsem nic tak krásného ještě neviděla," vydechla úžasem Elenka.

"A to teprve uvidíš, jak bude dobrý, až přijdeme domů, uděláme si z něho houbovou omáčku."

"Kláro, ty jsi tak hodná, ale s tím tvým touláním musíme už jednou provždy  něco udělat. Přece tě nebudu věčně někde hledat," podotkla trochu nazlobeně  Elenka.

Po příchodu domů jsme šly raději hned spát, ptotože už se blížila půlnoc. Druhý den jsem měla narozeniny a tak jsem pro všechny členy naší domácnosti připravila několik lahůdkových, houbových pokrmů. Všem moje dobroty moc chutnaly a Karlík s Martičkou si dokonce i několikrát přidali. Po slavnostní večeři jsem dostala od všech členů naší rodiny společný dárek. Byla to nevelká obdelníková krabice, nádherně zabalená v ozdobném papíře a převázaná červenou ztužkou.

"Já už jsem tak zvědavá," řekla jsem nedočkavě a pomalu rozbalovala svoje narozeninové překvapení.

"Jé," vydechla jsem úžasem, tak to jsem tedy vůbec nečekala! To by mě ani ve snu nenapadlo! Děkuji vám moc, moc, moc!"

Překvapeně jsem zírala na krásný lesklý mobilní telefon.

"To máš naše milá Klárko, od nás ode všech, jako náš společný dárek pro tebe, aby už jsi se nám nikdy neztratila, protože tady bez tebe bylo moc smutno," řekla za všechny má sestra Elenka. A mně v té chvíli vhrkly slzy do očí. Byla jsem dojatá a šťastná zároveň. Od té doby se stal mobilní telefon nedílnou součástí mého života, a mnohokrát mi už pomohl z mnoha zapeklitých situací. Ten večer jsem dlouho nemohla usnout a v mých snech nebylo nic jiného, než samé mobilní telefony.

 

 

 

 

 

kapitola třetí

 

 

DOBRODRUŽSTVÍ  S  MERY

 

Na okraji města, mimo panelákovou zástavbu, byl malý domek a v něm bydlela paní Smutná. Byla sama, děti neměla, a tak si pořídila alespoň malé koťátko. Setkala jsem se s ní úplnou náhodou, jednoho prázdninového odpoledne, když jsem šla kolem jejich domu a paní Smutná mně přes plot podstrčila misku s mlékem. Od té doby se z nás staly nerozlučné kamarádky, a já k ní často chodila na návštěvy. Společnými silami jsme se potom staraly o Mery, tak se totiž jmenovalo ono malé stvoření - koťátko paní Smutné. Mery byla neposeda, a s přibývajícím věkem, její touha poznat a dobýt svět, byla čím dál, tím větší. Paní Smutná jí nakoupila spoustu plyšových hraček, s kterými jsme si potom často s Mery hrávaly.

"Jé, to jsem ráda Klárko, že jsi přišla," vítala mě jednoho odpoledne nervózně paní Smutná.

"Pedstav si, za chvíli musím jít do práce a nemůžu najít brýle. To má určitě zase na svědomí ta moje nezbedná Mery, pomoz mi je prosím tě najít."

A tak jsme s paní Smutnou prohledaly skoro celý dům, ale brýle nikde nebyly.

"To bude ve škole průšvih, vždyť já bez nich skoro nic nepřečtu," bědovala nešťastná paní Smutná, která pracovala jako učitelka na základní škole. Dneska opravdu nic nedlužila svému jménu.

"Snad je ještě stihnem najít," snažila jsem se paní Smutnou uklidnit, ale moc času už nám nezbývalo, protože za půl hodiny jel paní Smutné poslední autobusový spoj, do jejího zaměstnání. Už nás pomalu nic nenapadalo, když tu jsem si všimla za oknem uvadlé kytky  v květináči. Nabrala jsem tedy do sklenice trochu vody, a kytku se chystala zalít. Při pohledu do květináče jsem však zpozorněla. Spoza rozhrabané hlíny, na mě koukaly obroučky brýlí a další poztrácené věci, které paní Smutná během týdne nemohla najít.

"No ty jsi ale opravdu zlatá Kláro, co já jen bych si tu bez tebe počala?" Poděkovala mi paní Smutná a  odjela do práce. Já si potom ještě chvíli hrála s Mery, počkala, než usne a pak se vypravila zpátky domů.  Karlík s Martičkou si brzy našli na sídlišti kamarády, stejné věkové kategorie a často chodili na nedaleké hřiště, kde hrávali různé míčové hry. Ale to mě nebavilo. Elenka, ta zase proležela celé dny u televize, a při sledování nekonečných seriálů se cpala nejrůznšjšími lahůdkami. Pomalu, ale jistě se z ní začala stávat polštářová kočka. Na druhý den jsem se šla opět podívat k paní Smutné, na malou Mery, zda se už trochu uklidnila, a nevyvádí už takové kousky, jako naposledy s brýlemi. Ale co to? Dveře domku, které nechávala paní Smutná vždycky odemknuté, nešly najednou otevřít

"Mňau, mňau, stalo se něco?" zeptala jsem se kočičí řečí, ale odpovědí mi bylo jen prázdné ticho. Obešla jsem tedy celý dům, a tu jsem v jednom okně uviděla uvězněnou paní Smutnou. Byla zaklíněná, do úzkého okenního prostoru a nemohla tam, ani zpět.

"Jé, Kláro, jdeš zrovna jako na zavolanou, pomoz mi! Mery si zase hrála s klíčem a zamkla mě omylem v domě. Potřebuji se dostat ven, ale nějak mi to nejde. Jdi se prosím podívat z druhé strany, jestli je ve dveřích klíč a pokud ano, tak se mi  pokus odemknout."

"Ale tam jsem teď byla a žádný klíč v zámku jsem tam neviděla," řekla jsem paní Smutné.

"Tak se jdi prosím tě podívat ještě jednou a když tam ten klíč nebude, tak přivolej prosím z města nějakou pomoc."

"Dobře, už letím," řekla jsem a rychle obešla stavení. Má doměnka se potvrdila. Klíč skutečně v zámku nebyl, zato malá Mery nezbedně poskakovala pod okny a roztržitě mňoukala.

"Ty jsi tomu ale dala," řekla jsem jí rozmrzele, ale malá Mery si z toho očividně nic nedělala.

"Kam jsi prosím tě dala ten klíč?" mámila jsem na ní marně odpověď, ale Mery byla ještě příliš malá, a tak nedokázala ani pořádně zamňoukat, natož mi odpovědět. Chtěla jsem se podívat do klíčové dírky, když tu jsem ucítila pod tlapkami ledový chlad kovu. Byly to ony ztracené klíče! Hbitě jsem se pro ně sehla a pak už jen bylo otázkou okamžiku otevření dveří a vysvobození paní Smutné z nedobrovolného vězení. Po této příhodě koupila paní Smutná Mery dřevěnou ohrádku, a do té ji vždycky, když byla Mery roztržitá, na chvíli uložila. A mně paní Smutná za to, že jsem jí vysvobodila z těsného okenního rámu a našla ztracený klíč, upekla veliký čtyřpatrový dort, na jehož vrcholku byla malá, marcipánová kočička.

Mňam.

 

 

 

 

kapitola čtvrtá

 

NEJEZDĚTE  TAXÍKEM

 

 

Prázdniny byly právě v plném proudu a z našeho pobytu u tety Elvíry  se pomalu, ale jistě stával nudný stereotyp. Karlík s Martičkou byli věčně na hřišti a Elenka ta nedala bez televize ani ránu. Ještě, že jsem mohla chodit k paní Smutné, kde byla alespoň občas nějaká ta legrace a dobrodružství. Jako tenkrát s oním taxíkem...

To jednoho dne paní Smutná zaspala, protože jí Mery ve své hravosti zamáčkla zvonek budíku, a ujel jí poslední ranní spoj do zaměstnání. Nezbývalo jí tedy nic jiného, než si zavotat taxi. Taxikář přijel během deseti minut a protože jsem zrovna v té době byla u paní Smutné na návštěvě, rozhodla jsem se, že se s nimi svezu taky. Samozřejmě inkognito, jako černý pasažér, aby o tom paní Smutná, ani taxikář nevěděli. Vklouzla jsem tedy nepozorovaně pod přední sedadlo vozu a pak už jsem se nechala unášet houpavou jízdou, po nerovné místní komunikaci. Bylo příjemné slyšet vrnivý zvuk motoru a cítit nemotorné pohyby vozu. Paní Smutná prohodila s taxikářem pár zdvořilostních frází, a během půl hodiny jsme již byli na místě.

"Tak kolik dlužím?" zeptala se slušně paní Smutná.

"To budou rovný čtyři tisíce, paninko," odpověděl suverénně taxíkář.

"Cože?" zkoprněla paní Smutná.

"Nespletl jste se? Vždyť tolik peněz já u sebe ani nemám."

"Ne, nespletl jsem se, a když na to nemáte, tak proč jezdíte taxíkem?" trval si na svém neoblomný a nesympatický taxikář.

Paní Smutné se vhrnuly do očí slzy.

"Tak chvíli počkejte, půjčím si od někoho v práci, a hned vám peníze přinesu," řekla namyšlenému taxikáři paní Smutná a pomalu vystoupila z vozu.

"To jsem ji ale napálil, babu jednu," radoval se hamižný taxikář.  Vydělal jsem na ní tři tisíce. Já jí dám, když je hloupá, tak ať platí," radoval se sám pro sebe.

Ale to nevěděl, že ho zpod sedadla slyším já. Po chvilce vytáhl taxikář z dlouhé chvíle z palubní desky objemnou a silnou peněženku. Bylo v ní tolik peněz, kolik jsem v životě ještě nikdy neviděla.

"Tak tohle všechno už jsem si vydělal na hloupých a důvěřivých lidech," zadumal se taxikář a laskal se pohledem na množství pomačkaných bankovek v kožené peněžence.

"Tak tady to je," vyrušila ho z jeho úvah paní Smutná, a podávala mu okénkem automobilu čtyři tisíce korun.

"Moment, moment, paninko, pojďte si ještě chvíli sednout, musím vám napsat účet," řekl taxikář, aby působil věrohodně a potom začal na nějaký umaštěný cár papíru psát nějaké klikyháky. Peněženku přitom nechal jen tak položenou vedle sebe na sedadle. S rychlostí blesku jsem do ní strčila svoje hbité a ostré kočičí tlapky, ve snaze vrátit paní Smutné její poctivě vydělané peníze. Ale jak jsem tak hrábla do peněženky, zachytilo se mi za moje ostré drápky trochu víc bankovek, než jsem původně chtěla. A tak se stalo, že namísto čtyř tisíc, jsem potom paní Smutné vstrčila do kapsy jejího saka rovných padesát tisíc korun. Paní Smutná si peněz, v kapse saka všimla až ve škole, kde přes prázdiny vedla jazykové kurzy angličtiny.

"No tohle, holky," říkala potom svým kolegyním.

"Představte si, že mně dneska vezl takový divný taxikář. Pořád se smál tomu mému jménu a říkal mi, že po dnešní jízdě jeho taxíkem už smutná nebudu, ani podle jména. Asi mi chtěl udělat radost. Podívejte se, co mi dal."

A paní Smutná začala na stůl pokládat jednu tisícikorunu za druhou, až z nich byl pořádný štos.

"No holka, ty máš ale štěstí," přály jí to kolegyně.

A od té doby už nebyla paní Smutná vůbec smutná, snad jen podle jména.

 

 

 

kapitola pátá

 

NECHTE  ZVONY  ZNÍT

 

Jednoho nedělního rána mě probudil zvuk nějaké krásné písničky. Rychle jsem tedy vstala a šla za jejím zvukem, neboť něco tak povznášejícího a malebného jsem již dlouhou dobu neslyšela. Uctivý has mě zavedl až před bránu místního kostela. Právě se zde konal koncert paní Marty Kubišové.

Byla ta nádhera. Ta písnička, která mě toho rána probudila a potom mě už navždy provázela mým životem se jmenovala Nechte zvony znít. Ozvěna kostela dodávala v ten den skladbě onu neopakovatelnou atmosféru a dojemný hlas zpěvačky vzbuzoval v přítomných lidech zvláštní emoce. Toho dne jsem se rozhodla. Budu zpěvačkou! Trénovala jsem potom doma, u tety Elvíry svoje pěvecké pokusy před zrcadlem, a s tetinou parukou na hlavě a vařečkou místo mikrofonu. A když jsem se pak jednoho dne dozvěděla, že v televizi bude soutěž ve zpěvu, neváhala jsem se tam hned přihlásit. Elence, ani tetě Elvíře jsem samozřejmě nic neřekla, tak, jak jsem to mívala ve zvyku a jednoho dne jsem se vypravila do Prahy. Doma jsem do své postýlky místo sebe dala plyšovou kočičku a zakryla ji peřinkou, až po hlavu. To kvůli Karlíkovi a Martičce, aby mě zase zbytečně nehledali. Cesta do Prahy, žlutým autobusem trvala sice dlouho, ale byla velice příjemná. Mohla jsem po celou dobu sledovat video a také jsem dostala horkou čokoládu. Jak říkám, prostě super. Akorát mi chvíli trvalo, než jsem se v Praze trochu zorientovala a našla cestu k televiznímu studiu, kde celý pěvecký konkurz probíhal.

"Jé madam, vy budete taky zpívat?" dělal si ze mě legraci produkční, ale nakonec mi dal pořadové číslo čtyři sta dvacet devět. Čekala jsem dlouhých dvanáct hodin, než na mne přišla řada, abych mohla potom porotě konečně zazpívat svou pracně nacvičenou píseň. Vybrala jsem si skladbu Promiň, z repertoáru paní Marty Kubišové. Písnička to byla sice smutná, ale hloubka jejího textu ve mě vždycky zanechala spoustu emocí. A asi se tak stalo i s porotou, protože mě vybrala mezi nejúspěšnějších deset finalistů.

Byla jsem samým štěstím bez sebe a ještě doma, v noci, se mi o tom zdálo. Příští neděli jsem opět měla jet na natáčení do Prahy, ale to měla vysílat už i televize. Přemýšlela jsem, jak to udělat, aby mě nikdo z rodiny   v televizním vysílání neviděl. Nechtěla jsem to nikomu říci, jedině až v případě, že bych soutěž náhodou vyhrála. A tak jsem jednoduše v sobotu večer uvolnila v televizi jeden knoflík a televize přestala fungovat. Udělala jsem to sice nerada,  ale sama před sebou jsem se ospravedlnila tím, že je to vše pro dobro věci.  V neděli jsem si oblékla krásné černé minišaty a vzala černé krémové lodičky, na vysokém podpatku. Prostě byla jsem za dámu. Tentokrát jsem zpívala skladbu od Lady Ga Ga, a můj úspěch byl fenomenální. I když zde byla spousta jiných, talentovaných soutěžících, soutěž jsem nakonec vyhrála já. A jelikož první cena byl zájezd k moři, pro vítěze a jeho rodinné příslušníky, má radost byla ještě o to větší. Nikdy jsem totiž u moře  nebyla a pokud vím, teta Elvíra  také ne. A já vodu moc miluji. Určitě to bude lepší, než jen plavat doma ve vaně, přemýšlela jsem cestou v autobuse domů. Když jsem to doma potom všem vyprávěla, měli všichni takovou radost, že i tu ,,polámanou" televizi mi odpustili. A teta Elvíra mi hned druhý den šla nechat udělat pas.

 

 

kapitola šestá

 

U MOŘE,  ANEB  JAK  JSEM  VDALA  TETU  ELVÍRU

 

 

Nikdy bych tomu nevěřila, ale voda v moři byla skutečně slaná. Přesvědčila jsem se o tom hned po našem příjezdu. Jen co jsem vystoupila z autobusu, utíkala jsem na pláž a tam olízla svou zmáčenou tlapku. Sůl! Ano, cítila jsem sůl. Po cestě, která trvala neskutečné dva dny autobusem, jsme se šli konečně ubytovat. Byl nám přidělen krásný pokoj, v luxusním, pětihvězdičkovém hotelu, s vlastním sluhou a pokojskou, která nám byla neustále k dispozici. Teta Elvíra byla nadšená, stejně tak jako i Karlík s Martičkou a já s Elenkou. Prostě nádhera! Už jsem se nemohla dočkat  moře, byla jsem zvědavá, jestli slaná voda nadnáší a na mnoho jiných věcí. A tak jsem všechny trochu popohnala, abychom byli na pláži co nejdřív. A stálo to za to! V tuhle ranní hodinu zela pláž ještě prázdnotou. Na drobných, mořem vybělených oblázcích se nacházelo pár slunečníků, a taky lehátek.  Pohodlně jsem se uvelebila v jednom z nich a pozorovala šumění moře. Ostatní se přidali ke mně. Byli právem fascinováni krásnou, modravou barvou průzračné vody, pod jejíž hladinou plulo nepřeberné množství malých, pestrobarevných rybek. Pokoušela jsem se později i nějaké ryby chytit, ale neúspěšně. Vždy mě překvapily svou plachostí a mrštností. Přála jsem si ponořit se pod vodní hladinu, a prozkoumat mořský život, ale k tomu bych potřebovala potápěčské brýle, které jsem samozřejmě neměla, a tak jsem si o potápění mohla nechat jenom zdát. První dny po příjezdu k moři jsme jen tak odpočívali a vychutnávali si krásy úchvatné přírody. K večeru jsme se šli potom projít, na nedaleký útes, kde nás překvapily a ohromily asi pětimetrové vlny, které se k našim nohám řítily s takovou razancí, že jsme se ani nebránili jim uniknout.

Bylo velice příjemné nechat se omývat proudem divokých vln a dále nechat unášet po proudu neznámo kam. Dodnes se divím, že jsme se v těch vlnách tenkrát neutopili. A jedna taková vlna vyplavila na břeh potápěčské brýle. To bylo něco pro Karlíka. Ten potom, společně s Martičkou pořádal potápěčské výpravy, a pořád se s ní o brýle přetahoval. Sama jsem si je chtěla taky vyzkoušet, ale na mou kočičí hlavičku byly moc velké. A tak jsem alespoň prozatím na břehu schraňovala všechny jejich úlovky, v podobě pestrobarevných rybiček, mořských hvězdic, či ježků. Jednoho dne ležím na pláži a vidím, jak jednomu pánovi upadla na zem peněženka. Hlasitě jsem zamňoukala, ale ten pán někam spěchal a vůbec se neohlédl. Vzala jsem tedy peněženku a odevzdala jí tetě Elvíře, která právě vylézala z vody.

"Holka nešťastná, kde jsi to vzala?" spustila na mě teta, po prohlídce peněženky.

"Vždyť je to nějakej americkej miliardář," řekla teta při pohledu na nějakou průkazku a kreditní kartu, kterou zastrčila rychle zase zpět do peněženky. Toho dne jsme na pláži už moc dlouho nepobyli. Teta podle kartiček v peněžence našla adresu toho neznámého muže z pláže a během hodiny už jsme zvonily u jeho honosné vily, obehnané vysokou zdí a obklopenou spoustou kamer.

"Kdo jste a co si přejete prosím," zeptal se nás cizojazyčně hlas, v pozlaceném zvonku u dveří.

Jelikož teta Elvíra učí angličtinu, nebyl pro ni problém se během chvilky domluvit, a tak jsme posléze už seděli v nějakém velikém, přepychovém apartmá, kde byly i kliky u dveří ze zlata. Tom Harris,  tak se jmenoval onen pán, co na pláži ztratil peněženku, tetě hrozně moc děkoval.  A protože se mu teta líbila, pozval ji i na večeři. Ti dva se do sebe potom bláznivě zamilovali a zanedlouho i vzali a nedali jinak, než že jsem jim musela jít na jejich svatbu za svědka.  Neboť já jsem prý ta, která zapříčinila to, že se vůbec poznali. Tom se potom po nějaké době nastěhoval k tetě Elvíře a asi rok na to se jim narodila krásná dvojčátka. Chlapeček a holčička. Holčička se jmenovala Klárka.

 

 

 

kapitola sedmá

 

 

KOČIČÍ  DUCH

 

A  byl tady srpen. Přišla velká letní bouřka. Kdo mohl, ten toho dne vůbec nevycházel z domu. Ale já jsem se chtěla jít projít i v dešti. Šla jsem přikrčená podél plotu, takže mě dešťové kapky kupodivu míjely, a když jsem přišla až k domku paní Smutné, která se teď už jmenovala Harrisová, nebyla jsem vůbec zmáčená. Proklouzla jsem zadní brankou, za svou kočičí kamarádkou Mery, která už značně povyrostla.

"Ahoj Mery, co děláš když je venku takové škaredé počasí?" zapředla jsem řeč.

"Raději se ani neptej, je to nuda. Nejraději bych šla do lesa, ale  když prší, tak to nejde. Mám tam teď nové kamarády ježky, právě se jim narodila mláďátka, tak je chodím krmit.

"A můžu jít někdy s tebou?" zeptala jsem se nesměle.

"To víš, že ano, budu jen ráda, příště jim vezmeme nějaká jablíčka, to mají ježci moc rádi. Mám už je pro ně přichystané."

"Dobře, tak až nebude pršet, tak hned vyrazíme," slíbily jsme si tenkrát s Mery.

"A co budeš dělat dneska?" loudila jsem dál zvědavě.

"Dneska bych chtěla jít do kina," odpověděla mi  s klidem Mery.

"Do kina? A ty myslíš, že by tě tam jako pustily?" zeptala jsem se s vážnou tváří.

"Ale já vím, že ne," odpověděla podrážděně Mery.

"Ale vím, jak se dostat bez problémů přímo do promítací kabiny," řekla mi Mery.

"A jak?" zeptala jsem se zvědavě.

"Jak? Jednoduše. Pán, který filmy pouští, vždycky větrá a tak má otevřené okénko. Stačí se jen protáhnout a pak už se jen někde šikovně ukrýt, abychom nebyly moc na očích."

"Ty si tedy troufáš," odpověděla jsem s obdivem."

"A ty ne? Ty bys nešla?" zeptala se mě Mery.

"Šla, nešla? A co vlastně hrají?"

"Dávají Kočičí válku."

"Jé," vzdychla jsem úžasem.

"Kočičí válku, tu jsem chtěla vždycky vidět. Vždyť v ní hraje můj kočičí idol, kocour Mňouk."

"No tak vidíš, neplácej a pojď, za půl hodiny to začíná," uchopila mě Mery za tlapku, a tak jsme vyrazily do kina.

Mery měla pravdu, okénko do promítací kabiny bylo otevřené. Pán, který filmy pouštěl, tady ještě nebyl, takže jsme si spokojeně mohly vyhlédnout nějaké vhodné místo, kde nás nebude vidět. Nakonec jsme se obě nacpaly do těsné, černé krabice, hned pod promítací projektil. Bylo to ale tak, tak, protože hned potom, přišel starší vousatý pán a pustil velký kotouč promítačky. Bylo vidět, že jsme si místa vybraly moc dobře. Sice jsme k sobě s Mery musely být těsně přitisknuté, ale na film jsme viděly nádherně.

"Alespoň se nebudeme tak bát, a když to bude moc strašidelné, tak se můžem chytit za tlapky," šeptala mi do ucha Mery.

Já jsem napětím ani nedutala. Film byl totiž velice napínavý a navíc jsem měla obavy, aby nás pan promítač neobjevil v našem tajném úkrytu. Moc se mi to líbilo, ale asi v půlce filmu, už jsem byla tak rozlámaná, že jsem se musela narovnat a protáhnout. A to se nám stalo osudným! Jakmile jsem vzpřímila hlavu do kužele promítaného světla, objevil se obrys mé hlavy, ovšem několikrát tak větší i na plátně.

"Pomóc, strašidlo, to je kočičí duch, pomóc, zachraň se kdo můžeš," začali volat lidé v kině a zachvátila je panika. Rychle začaly opouštět prostory kina a zmatený promítač zprvu sám nevěděl, co se to vlastně děje. Až po nějaké chvíli objevil naši skrýš.

"Huš, kočky jedny praštěný," zvolal na nás rozčileně.

"Kde jste se tu vůbec vzaly?"

Ale to už jsme s Mery na nic nečekaly a rychle pádily domů. Pozdě do noci jsme si potom u Mery v pelíšku povídaly svoje zážitky z filmu a představovaly si, jak to vlastně všechno dopadlo, protože o konec filmu jsme byly ochuzeny. Tak dopadla moje první a zatím poslední návštěva kina.

 

 

 

kapitola osmá

 

 

DŮM  HRŮZY

 

Jednoho dne přijely do města kolotoče. A od této chvíle byli Martička s Karlíkem doma jen málo kdy. Všechny svoje úspory od té doby utráceli za kolotoč, houpačky, nebo cukrovou vatu. I mě zlákalo kouzlo kolotočů. Hudba se rozléhala po celém náměstí a teta Elvíra nestačila zavírat okna, protože měla ráda jen svůj klid a pohodlí. Ale radost dětí neměla douhého trvání, brzy začaly být smutné, protože veškeré jejich úspory byly brzy pryč a ony by se tak rády ještě svezly na kolotoči. Přemýšlela jsem proto, jak jen bych jim mohla pomoci, až jsem přišla na skvělý nápad. U domu hrůzy, jak se nazýval dům plný strašidelných atrakcí, do kterého se jezdilo na jakési autodráze byla cedule: PŘIJMEME NOVÁ STRAŠIDLA. NÁSTUP MOŽNÝ IHNED. VÝBORNÉ PLATOVÉ PODMÍNKY!

Šla jsem proto hned za pánem, který prodával vstupenky a řekla mu, že bych o to místo měla zájem. Pán zpozorněl a pak se dal se mnou do řeči.

"No nevím, nevím, kočku v domě hrůzy sice ještě nemáme, ale záleží také na tom, co všechno umíš. Potřebujeme totiž někoho, na koho by sem chodili lidé, z koho by šla hrůza, prostě nějakou velkolepou pouťovou atrakci, aby se nám konečně zvýšila návštěvnost."

"Ale to já přece všechno dokážu," řekla jsem suverénně. Vycenila jsem na pána svoje bílé špičaté zuby, udělala tu nejstrašidelnější grimasu a prudce zasyčela.

"Fuj, brrr," uskočil alespoň o půl metru ten chlápek.

"No holka jedna kočičí, z tebe jde vážně děs a hrůza a když tě ještě posypeme zlatým, fosforeskujícím práškem, budeš potom potmě i svítit a mohla bys být pro naše návštěvníky velikým zpestřením. Beru tě tedy. A nastoupit můžeš hned zítra."

Druhý den už jsem nemohla dospat. Hned brzy po ránu už jsem byla u kolotočů.

"Jdeš sice moc brzy, ještě netočíme, ale to nevadí, pojď dál. Alespoň ti můžu v klidu ukázat tvoje místo." Pak už mě pán zavedl do dlouhé, spoře osvětlené kruhové chodby bez oken, uprosrřed níž vedly koleje a po jejíchž obou stranách byly rozmístěny hrůzostrašné rekvizity, které však za denního světla vzbuzovaly spíše úsměv na tváři. To až když se zhaslo a zasvítil na ně kužel světla, za doprovodu hrůzostrašných zvuků, šla z nich hrůza. Bylo zde možno spatřit kostlivce i smrtku, mořskou pannu i oběšence, nebo dokonce i devítihlavou saň.

"Tak děvenko, tvoje místo bude tady," postavil mě ten pán vedle staré čarodějnice, s velkou pihou na nose.

Potom mě ten pán posypal světélkujícím práškem, nasměroval na mě prudký proud světelných kuželů a zhas světlo. Iluze hrůzy byla dokonalá.

"Brr, jde z tebe opravdu hrůza," řekl potom a rychle zase rozsvítil.

"Až vjedou do domu hrůzy první návštěvníci, stačí když budeš syčet a sem tam vyceníš zuby," řekl mi ještě můj průvodce. A tak se ze mne toho dne stala hrůzostrašná, strašidelná kočka. A všichni byli spokojení. Brzy se o mně dozvěděli i v širokém okolí, a tak se na mě jezdili dívat lidé až veliké dálky. Pan vedoucí od kolotočů byl nadšený.

"No tohle jsme tady skutečně ještě neměli, takový fenomenální úspěch," vychvaloval mě až do nebes pan vedoucí, a asi po týdnu jsem dostala svou první výplatu. Hned jsem spěchala za Martičkou a Karlíkem, kteří o mém vystupování u kolotočů doposud neměli ani nejmenší tušení.

"Tady máte na kolotoče," řekla jsem jim a položila před ně, na stůl pár papírových bankovek.

"Poboha Klárko, kde jsi vzala tolik peněz?" zděsil se Karlík.

"Vydělala," odpověděla jsem pyšně.

"A kde?" zeptala se nevěřícně Martička.

A tak jsem musela s pravdou ven. Zavedla jsem potom děti do domu hrůzy a ukázala jim svůj strašidelný výstup. Karlík a Martičkou mi konečně uvěřili a když jsem je představila panu vedoucímu od kolotočů, měli až do konce roku všechny pouťové atrakce zcela zdarma. Děti byly šťastné a já taky. A za peníze, které jsem si svým strašidelným strašením vydělala jsme si poto koupili velkou spoustu sladkostí.

Mňam.

Mňau.

 

 

 

kapitola devátá

 

 

ČERVENÁ  SLEPICE

 

 

Když jsem ještě chodila k paní Smutné, tedy teď už Harrisové, vždycky pro mě měla nachystanou nějakou tu sladkost, kterou sama upekla. Až poslední týden mě ale ničím neuvítala. A protože jsem měla její sladkosti moc ráda, zeptala jsem se jí, proč už nepeče.

"Milá Klárko, ty už jsi jako Mery, ta se mě taky pořád ptá, kdy už upeču nějakou tu dobrotu. No jo holky, ale jak můžu péct, když nikde nemohu sehnat vajíčka," posteskla si paní Smutná.

"A to opravdu nikde nejsou?" zeptala jsem se nevěřícně.

"Ne, vážně nikde. Už jsem navštívila všechny obchody v okolí, ale po vajíčkách jako by se země slehla."

A měla pravdu, já jsem se potom pokoušela nějaké to vajíčko sehnat, ale veškerá má snaha byla marná. Paní Smutná měla pravdu. Přemýšlela jsem, jak jen bych jí mohla pomoci.

A pak jsem na to přišla! Už to mám! Kdo snáší vajíčka? Slepice! To je ale nápad. Moc peněz už jsem u sebe neměla, ale na zakoupení jedné slepice mi to ještě stačilo. Slepice měla krásnou, hnědou barvu, její lesklá pírka se odrážela v slunečních paprscích a já měla hned lepší náladu. Měla jsem dobrý pocit, že udělám paní Smutné radost. A skutečně, paní Smutná byla z mého dárku tak nadšená, že se samou radostí až rozbrečela.

"Klárko, ty jsi skutečný poklad. A jestli to vyjde a slepice mi snese nějaké to vajíčko, tak ti upeču ten největší dort na světě," rozplývala se paní Smutná. Já s Mery jsme potom upravovaly pro slepičku na zahradě výběh, a udělaly jí domeček s proutěnou košatinou, do které měla snášet vajíčka. Slepici se to asi moc líbilo, protože pořád jen spokojeně kdákala a zobala nějaká ta zrníčka. Domeček jsme potom slepičce natřely křiklavě červenou barvou, která krásně kontrastovala s okolím zelené zahrady. Když jsme měly s Mery domek konečně postavený, šly jsme si odpočinout, nahoru na půdu, kde se tak krásně usínalo, na voňavém seně. Ráno nás přivítalo hezkým slunečným dnem a veselým slepičím kdákáním. Paní Smutná nám na snídani přichystala misku s mlékem, a nějaké ty kočičí granulky, ale my byly rozmlsané, a raději bychom si daly nějakou tu sladkost.

"No holky, co já s váma mám dělat? Víte co? Tak se pojďme podívat, jestli nám slepička snesla nějaké to vajíčko, a jestliže ano, tak vám hned upeču nějaký dobrý koláč." řekla paní Smutná.

"Mňam, koláč," vykřilly jsme s Mery obě současně. Ale to už jsme šly i s paní Smutnou, všechny tři zvědavě k slepičímu kurníku. Ale co to?

"Proboha co to je? Kde je má krásná hnědá slepička?" vykřikovala zděšeně paní Smutná a my s Mery jen překvapeně zíraly, na ten zvláštní úkaz, který se pohyboval v slepičím domečku a kdákal. Byla to sice slepice, ale úplně celá červená, měla přesně takovou barvu, jako její domeček.

"Ty jsi tomu ale dala Mery," řekla jsem vyčítavě.

"Jakpak to?" zeptala se Mery nechápavě.

"Protože jsi včera zapomněla zavřít tu plechovku s červenou barvou, s kterou jsme natíraly domeček."

"No jo, to máš ale pravdu," řekla Mery rozmrzele.

Ale co už se dalo dělat. Nakonec jsme se tomu všichny tři zasmály. Vajíček byla toho rána plná ošatka, a tak nám paní Smutná upekla ten nejbáječnější koláč na světě. A lidé z okolí se ještě nějaký ten čas chodili dívat na červenou slepici, která byla od té doby velice populárnÍ. Vajíček snášela víc, než dost a tak jednoho dne, když jsem zase přišla k Mery na obvyklou návštěvu, čekalo mě milé překvapení. Paní Smutná mi upekla dort, který byl dvakrát tak veliký jako já.

A slepice, které jsme daly jméno Julinka? Té za nějaký čas červené peří z jejích pírek smyl déšť a byla opět krásně leskle hnědá.

 

 

 

kapitola desátá

 

 

O  SMUTNÉ  OPIČCE  SUNNY

 

 

Jednoho dne šli Karlík s Martičkou do zoologické zahrady a vzali mě s sebou. Moc jsem se na tento výlet těšila, protože jsem ještě nikdy v zoo nebyla a byla jsem zvědavá, co tam všechno uvidím.

"Klárko, vezmeme tě teď s námi, ale musíš nám slíbit, že nikam nepolezeš, a nebudeš zlobit," řekl rozhodně Karlík.

"To víš, že ano," odpověděla jsem souhlasným mňouknutím a tak jsme se  jedné krásné, letní neděle ocitli u bran zoologické zahrady. Krásně to tam vonělo po zvířátkách. Hned na začátku zahrady byly velké voliéry, s pestrobarevnými papoušky.

"Halóó, halóó, nazdaárek," vollal na nás jeden z nich na uvítanou.

Pak jsme šli podél klecí s různými druhy zvířat, která mě všechna zdravila svou zvířecí řečí a já jim sotva stačila odpovídat na pozdrav. Vedle plácku, na němž svou hlavu k oblakům pyšně vzpínala žirafa, byl výběh pro lední medvědy a hned u něho velká klec s opicemI. Opic bylo v kleci celkem deset, tedy celé dvě opičí rodinky. Dvě opičí maminky, dva opičí tatínkové a šest opičích dětí. Pět malých opičáků si vesele hrálo, dováděly po stromech a hráli mezi sebou různé hry. Jen šestá, malá opička, která se jmenovala Sunny, seděla přikrčená v koutku a smutně hleděla do prázdna. Když šli Karlík s Martičkou na oběd, vrátila jsem se ke klecím s opicemi a nepozorovaně se připlížila k Sunny. Zeptala jsem se jí, co ji trápí a proč je tak smutná.

"Nikdo si se mnou nechce hrát," odpověděla mi posmutněle Sunny.

"Ale proč? Vždyť jsi přece tak roztomilá," řekla jsem jí po pravdě na to.

"Proč? Protože mi nenarostl žádný ocásek, a ostatní se mi proto posmívají, že prý bez opičího ocásku nejsem ta správná opice."

"No, to bych se na to podívala!" řekla jsem.

"Víš co? Naučím tě něco, co nikdo nedokáže a uvidíš, jak ti budou ostatní opičáci závidět.

"A co to jako bude?" chtěla vědět zvědavá Sunny.

"Nechej se překvapit," řekla jsem jí na to.

"Teď už musím jít domů, ale vrátím se sem ještě dnes pozdě v noci, tak na mě počkej."

"To víš, že počkám, stejně toho v noci, na rozdíl od ostatních, moc nenaspím," odpověděla mi sklesle Sunny.

Potom jsem se svým ladným, kočičím krokem pokorně vrátila ke Karlíkovi a Martičce, kteří právě dojídali oběd.

"Kde se pořád touláš Kláro?" zahubovala na oko Martička a dala mi pořádnou porci jídla. Když jsem se naobědvala, tak jsme šli ještě na zmrzlinu a potom se spokojeně vraceli loudavým krokem domů.

"To byl ale krásný výlet," řekl Karlík a poté s Martičkou probírali svoje nevšední zážitky ze zoologické zahrady. Pozdě v noci, když děti usly, vylezla jsem otevřeným oknem v bytě ven a zamířila si to rovnou do zoologické zahrady. I když už byla tma, cestu k opičím klecím jsem našla snadno. Smutná Sunny už na mě netrpělivě čekala.

"Tak pojď a koukej," řekla jsem jí.

Potom jsem jí předvedla pár akrobatických kousků, za které by se nemusela stydět ani Věra Čáslavská. Skákala jsem po tyčích a dělala různá salta a přemety.

"Chceš? Naučím tě to také a uvidíš, jak ti budou ostatní opičáci závidět. Vsadím se, že tohleto žádný z nich nedokáže."

"A ty si myslíš, že bych to zvládla?" zeptala se užasle Sunny.

"Když budeš chtít, tak určitě ano," řekla jsem jí na to.

Potom jsme celou dlouhou noc až do rána poctivě nacvičovaly akrobatické prvky. A můžu vám říct, že pří ranním rozbřesku byla už Sunny lepší než já. Sunny mi moc poděkovala, a poté co se začalli ostatní opičáci probouzet, jsme se tiše rozloučily.

Příští neděli přišel Karlík s tím, že by zase chtěl jít do zoo.

"Ale vždyť jsme tam byli minulou neděli," oponovala mu Martička.

"No ano, ale to tam ještě nebyla ta nová atrakce," odpověděl jí na to Karlík.

"A jakou atrakci myslíš?" zeptala se opět Martička.

"No přece teď tam mají tu skvělou opičku Sunny, která umí ty nejlepší akrobatické cviky na světě."

"No tak to jdeme, to chci také vidět," řekla na to Martička a tak jsme se všichni tři vydali opět do zoo.

U klece s opicemi bylo neskutečné množství lidí a všichni obdivovali Sunny, která právě předváděla na větvích stromu svůj akrobatický výstup.

"Skvělé, fantastické, to jsme ještě nikdy neviděli," skandovali nadšeně lidé v davu.

Když mě Sunny uviděla v obecenstvu, hned seskočila dolů. Přistoupila jsem k mřížím klece a ona mi dala velkou pusu.

"Tak co Sunny, už se ti ostatní neposmívají?" zeptala jsem se jí.

"Ne, teď už jsem se všemi kamarádka, všichni chtějí, abych je naučilla to, co umím já. A vůbec nikomu už nevadí, že nemám ocásek."

"A naučíš je to?" zeptala jsem se Sunny zvědavě.

"To víš, že ano," řekla skromě Sunny a já byla ráda, že ačkoliv se jí ostatní tak dlouho posmívali, nezatrpkla a měla všechny okolo sebe ráda.

Potom jsme se rozloučili a já šla spokojeně domů.

A tady moji milí pro dnešek končím své kočičí povídání. Budu ráda,  jestli  někoho zaujme a zpříjemní mu jeho všední den. Chtěla bych lidem umět rozdávat radost a úsměv na tváři. A pokud se mi to třeba jen v jednom případě podařilo,  byla by to pro mě ta největší odměna.

Mějte hezké dny plné pohody a někdy příště u mých kočičích povídek zase někdy nashledanou.

Vaše oddaná kočka Klára.

 

 

---

---

---

---

 

OBSAH KAPITOL

 

                                                                ÚVOD

---

---

---

---

 

ÚVOD

 

 

 

Rozhodla jsem se vám tu dneska vyprávět svůj kočičí příběh a i když se vám možná bude zdát ze začátku trochu smutný, tak věřte, že to tak asi mělo být a že nakonec vše dobře dopadne. Začnu tedy úplně od začátku.

Některé mé příběhy jsou dlouhé, některé krátké, prostě tak, jak je přinesl sám život. Dnes vám povím svá dobrodružství, která jsem zažila v rodině, ve které bydlím dodnes, s malým třináctiletým chlapcem, kerý se jmenuje Karlík, jeho o rok mladší sestrou Martičkou, jejich maminkou a mou kočičí sestrou Elenkou.

 

 

 

kapitola první

 

V  PRAZE

 

Jednoho dne jela Martička na školní výlet do Prahy a vzala si mě s sebou. Nikdy jsem ještě tak daleko nebyla a tak jsem se moc těšila. Cesta autobusem byla velice příjemná a díky zájmu Martiččiných spolužáků o mou maličkost, utekla vcelku rychle. A pak už nás uvítala naše matička stověžatá. Paní učitelka děti provázela po prastarých památkách hlavního města, a já omámená pražským povětřím jsem pomalu ani nestíhala vnímat všechnu tu krásu kolem sebe - Karlův most, Hradčany, Pražský hrad, Prašná brána, Loreta, Petřínská rozhledna, Zlatá ulička, Kampa a to nejlepší nakonec - pražský orloj. Ten mě uchvátil ze všeho nejvíc. Fascinovaně jsem si prohlížela všech dvanáct apoštolů, pohybujících se, v každou celou hodinu, v malých okénkách orloje. Kdybych se tam nahoru mohla tak někdy podívat, zasnila jsem se. Ale to už paní učitelka svolávala děti, že se pojede na společný oběd.

"Ale s tou kočkou tam Marti nemůžeš, to by nás tam nepustili."

"A kam ji mám tedy dát paní učitelko?" ptala se smutně Martička.

"Víš co, dáme ji na nádraží do úschovny," řekla paní učitelka. V úschovně zavazadel se na nás paní nechápavě podívala, ale nakonec s naším neobvyklým přáním souhlasila. Nechala si mě na stole, a Martičce dala lístek s číslem, s kterým si mě měla do hodiny vyzvednout. Jenže jak Martička spěchala na oběd, lístek jí ještě na nádraží vypadl z kapsy. A co náhoda nechtěla, viděl to jeden prohnaný pán. Když si přečetl, že je lístek od úschovny zavazadel, hned se tam vypravil.

"To je vaše kočička?" zeptala se s podivem paní v úschovně.

"A co je vám do toho, bábo jedna," řekl nabručeně muž.

"Já jen, že si ji sem schovala nějaká malá holčička," řekla paní.

"To byla dcera," zalhal muž a ani se nezačervenal.

Paní mě tedy bez milosti onomu pánovi vydala, a já byla od té chvíle ponechána na pospas svému osudu. Pán si mě chvíli prohlížel, a pak řekl:

"Kočka, co budu dělat s kočkou,?"

Ale pak dostal nápad a odnesl mě do zverimexu.  Tam se dlouze dohadoval s panem prodavačem, neboť za mě chtěl alespoň pět tisíc, ale prodavač mu nabídl sotva polovinu. Ale nakonec se i s tím ten prapodivný pán spokojil, a tak jsem byla zase v novém prostředí. Prostředí, které pro mě nebylo zas až tak moc cizí, a docela se mi tam i líbilo. Pozorovala jsem velká osvětlená akvária s pestrobarevnými rybičkami, kousek ode mne byli v jakémsi teráriu umístěni dva velcí hadi a vůbec, všude okolo spousta roztomilých zvířátek, mluvící papoušci, andulky, králíčci, morčata - no a já. První týden jsem si to tam užívala, trochu jsem si odpočinula od ruchu velkoměsta, ale po týdnu už mě to zase táhlo někam ven, ven mezi lidi. Chtěla jsem se dostat pryč! A že se mi to podařilo, k tomu mi opět dopomohla náhoda. To vám přišla jedna paní, a že by si mě chtěla koupit. Když si mě chtěla prohlédnout zblízka a pan prodavač jí odemknul mou klec, využila jsem rychle své příležitosti a pootevřenými dveřmi utekla z prodejny zverimexu ven, na ulici, do víru velkoměsta. Proplétala jsem se zmateně davy lidí a měla jsem pořád takový divný pocit, že mě někdo sleduje. Tak jsem rychle seběhla po nejbližších schodech dolů. V tom spěchu jsem si všimla jen jakési cedule s nápisem Můstek. Najednou jsem stála na vyleštěné, mramorové podlaze, když v tom se neskutečnou rychlostí přiřítila dlouhá vlaková souprava. Zvědavě jsem nakouka dovnitř a najednou se ozvalo: "Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají."

Chtěla jsem ještě vyskočit ven, ale už se mi to nepodařilo. A tak jsem poznala ono slavné pražské metro. A protože mám ráda rychlou jízdu, moc se mi tam líbilo. Když už mě jízda omrzela, a na jedné ze stanic jsem vystoupila, dala jsem se cestou do neznáma, až jsem opět přišla na Václavské náměstí. K orloji to potom byl už jen malý kousek. Měla jsem velké štěstí, bylo právě za deset minut patnáct hodin. Tak a mám na to přesně deset minut, blesklo mi náhle hlavou. Konečně se mi splní můj velký sen! Podívám se do orloje, až úplně nahoru, k apoštolům! A zvládla jsem to! Cesta nahoru nebyla vůbec složitá. Stačilo překonat pár strmých dřevěných schodů a už jsem se ocitla v kruhové výseči, přímo uprostřed vyřezávaných figurek. Byla z nich cítit vůně prastarého dřeva a jak jsem je tak očichávala, tak jsem si ani neuvědomila, že právě odbyla celá, kruh s vyřezávanými figurkami se dal do pohybu, aby se každá postavičkla posléze objevila na záblesk vteřiny v podlouhlém okénku orloje, vedoucím z věže dolů, před zraky tisíce turistů. A tak se toho dne stalo, že vedle jedné prastaré vyřezávané figurky bylo možno spatřit v okénku i mě, kočku Kláru. Když jsem uviděla z  výšky nadšené davy lidí, tak jsem jim divoce zamňoukala a zamávala a odměnou mi byl velký a dlouhý potlesk. Konečně jsem byla spokojená. Potom jsem rychle slezla zase dolů a vydala se hledat autobusové nádraží Florenc. Autobus se školním výletem měl odjíždět asi za půl hodiny. Naštěstí mi jedna pražská kočka vysvětlila cestu tak důkladně, že jsem tam byla ještě deset minut před odjezdem. Paní učitelka právě nervózně přepočítávala děti, a marně se snažila uklidnit uplakanou Martičku:

"Tak už si z toho mic nedělej, koupíš si doma jinou kočičku, a zase bude dobře."

"Nebude, a nekoupím, žádná kočka už nikdy nebude taková, jako naše Klárka," trvala si na svém tvrdošíjně Martička.

Až když mě uviděla, tak se jí teprve rozzářily její  uslzené oči, a byla štěstím bez sebe.

 

 

 

kapitola druhá

 

NA  VÁNOCE

 

V celém domě vonělo cukroví a z rádia se ozývaly koledy. Blížily se Vánoce. Ještě nikdy jsem je nezažila. Maminka od Karlíčka a Martičky pořád jen pekla cukroví a tatínek zase přinesl krásný vánoční stromeček a do vany mi dali kapra. A to mě docela mrzelo. Já, která se tak ráda koupu se mám teď o svou vanu dělit s nějakou rybou? Cítila jsem se uraženě a poníženě. Náladu mi spravil až Karlík s Martičkou, když mě vzali s sebou na  vánoční nákupy.

"Půjdeš s námi Klárko, pomůžeš nám s výběrem dárků," řekl mi tenkrát Karlík. Byla jsem polichocena, a hned jdem měla lepší náladu. Moc ráda jsem totiž s někým chodila na nákupy. Bavilo mě nekonečné prolézání regálů s vystaveným zbožím.

"Tak  a teď nám Klárko poraď co máme koupit rodičům pod stromeček," zeptali se mě při návštěvě jednoho hypermarketu současně Karlík s Martičkou.

Chvíli jsem přemýšlela a pak si vzpomněla  jak si maminka často v kuchyni stěžovala, že ten plech na pečení buchet je moc malý, že se tam skoro nic nevejde. Zavedla jsem proto Karlíka s Martičkou do oddělení domácích potřeb, a tam jsme společně vybrali ten největší pečící plech. Plech byl celý černý a po bocích měl namalované ozdobné kytičky. Měli jsme všichni z vybraného dárku radost. Potom přišel na řadu výběr dárku pro tatínka.

"Tak ale to jsem vážně v koncích, vůbec nevím, s čím by jsme tátovi udělali radost, vždyť skoro všechno má a na nějaký velký dárek zase nemáme tolik peněz," uvažoval nahlas Karlík.

"Tak trochu přemýšlej, někdy i maličkost potěší," konstatovala Martička.

Ale ať děti přemýšlely jak přemýšlely, nic kloudného nevymyslely. A tak opět byla řada na mě. Přemýšlím, přemýšlím, a už to mám! Vždyť tatínek přece hrozně rád maluje. Mám moc ráda jeho obrazy a ráda čichám vůni olejového ředidla, s kterým se ředí barvičky. A právě při malování svého posledního obrazu si tatínek posteskl, že už mu některé barvy docházejí.

"Kupte mu olejové barvy," řekla jsem Karlíkovi.

"No to je ale nápad! Že nás to nenapadlo taky," řekla s úsměvem Martička. Potom jsme tedy navštívily oddělení pro výtvarníky a tam vybrali sadu krásných, olejových barviček.

"To se to bude tatínkovi hezky malovat," měly radost děti.

Po příchodu z obchodního centra domů jsme dárky zabalili do krásných vánočních ozdobných papírů a pak už netrpělivě čekali na příchod Štědrého dne. Až jsme se konečně dočkali. Cukroví bylo napečeno, stromeček nastrojen a kapr byl stále ještě ve vaně.

"Táto, nezabíjej ho," prosili Karlík společně s Martičkou tatínka tak dlouho, až se nakonec tatínek nad kaprem smiloval a šli jsme ho celá rodina na Štědrý den vypustit do nedaleké řeky. Kapr na nás na rozloučenou našpulil svoji úzkou tlamičku a pak už jen spokojeně zamával ploutvemi a zmizel někde pod zčeřelou vodní hladinou. Jen já jsem věděla, co nám říkal na rozloučenou, neboť jsem kouzelná kočka a rozumím řeči zvířat. Kapr tenkrát za námi volal:

"Děkuji vám přátelé, uvidíte, že vám tento dobrý skutek přinese štěstí."

Cestou domů od řeky, jsme se ještě zastavili u nás v obchodním domě pro noviny a tatínek Karlíkovi koupil u pokladny stírací los.

Jaké bylo Karlíkovo překvapení, když se dozvěděl, že vyhrál první cenu, což byl drahý, značkový fotoaparát. Jen já tenkrát věděla, kdo Karlíkovi k té výhře dopomohl.

"Já už se nemůžu dočkat večera, až se budou nadělovat dárečky," řekla mi Martička.

"Což o to, já taky ne, ale musíme to ještě chvíli vydržet," řekl nám na to Karlík.

A tak si děti krátily dlouhou chvíli do štědrovečerní večeře sledováním televizních pohádek. A potom už přišla ona slavnostní chvíle. Místo kapra jsme k večeři měli jen bramborový salát, ale vůbec nám to nevadilo. Všichni jsme si společně vzpomněli na kapříka, kterému jsme darovali svobodu, a bylo nám všem dobře. Pak náhle zazvonil vedle v pokoji zvoneček a my se odebrali k rozbalování dárečků.

"Jé, to je ale krásný pečící plech," radovala se dojatá maminka.

"Hned zítra vám v něm upeču buchty."

"Jé, hurá, mňam," volaly děti s radostí v hlase.

Tatínek při rozbalování svého dárku dokonce i zaslzel, jak byl dojatý,

"Děkuji děti, za to vám namaluji nějaký moc hezký obrázek - třeba naši kočku Klárku," řekl potom.

Když jsem to slyšela, byla jsem velice polichocena. Vždycky jsem si přála mít svůj portrét.

Karlík s Martičkou dostaly oba dva kolo, které si tak dlouho a toužebně přáli.

"Já na něm budu jezdit do školy," kvílela nadšeně Martička.

"A já zase do obchodu, na nákupy," přidal se spokojený Karlík.

Všichni už měli dárky rozbalené, jen já jsem si to nechávala až na konec. A byla jsem velice mile překvapena. Má trpělivost se mi nakonec vyplatila a ze svého dárečku jsem měla obrovskou radost. Byl to velký balík, plný kočičích pamlsků a hraček.

Tak pro mě skončil kouzelný čas vánoc, který jsem měla a mám dodnes tolik ráda.

 

 

 

 

kapitola třetí

 

JABLÍČKOVÁ  ROMANCE

 

Jednoho rána jsem dostala chuť na čerstvé jablíčko, a tak jsem se vydala k nedalekému sadu, kde měla paní Hlávková spoustu stromů s krásně voňavými červenými jablky. Sama mi kdysi dávno nabídla, že kdykoliv budu chtít, můžu si přijít nějaké to jablíčko utrhnout. Šla jsem podél  drátěného plotu, pak jsem vlezla dírou do sadu a tam jsem uviděla, jak někdo leží pod stromem a volá o pomoc. Nebyl to nikdo jiný, než nebohá paní Hlávková.

"Co se vám stalo a co tady děláte tak časně z rána?" zeptala jsem se jí vylekaně.

"Klárko, prosím, pomoz mi. Jelikož je teď velká nadůroda jablek, a já z nich jako každoročně dělám mošt, chodím do sadu už brzy po ránu, no a dneska jsem, ke své velké smůle, spadla ze stromu. Ještě že jsi přišla."

Pomohla jsem paní Hlávkové vstát, ale celou cestu domů jsem ji musela podpírat, protože měla něco s nohou. Cestou jsme se zastavily u doktora a ten řekl paní Hlávkové že má zlomenou nohu a poslal ji do nemocnice.

"Do nemocnice já teď nemohu pane doktore, kdo by za mě očesal všechna jablka a udělal z nich mošt? To já si teď vážně nemůžu dovolit," smlouvala s doktorem pani Hlávková. Ale když se chtěla postavit na nohy, musela dát panu doktorovi za pravdu. Ještě než ji odvezla sanitka, tak mi dala klíče  od sadu a řekla mi:

"Klárko, pohlídej mi prosím má jablíčka, než se vrátím."

Věděla jsem dobře, co mám dělat, protože mošt paní Hlávkové, byl   vyhlášennou lahůdkou široko daleko a byl o něj velký zájem. Musela jsem tedy prvně všechna jablka otrhat a potom zavést do moštárny.

Ale copak zvládnu otrhat sama tak veliký sad?

Obešla jsem proto všechny známé kočky u nás v okolí a poprosila je, zda by mi s česáním jablek nemohly pomoci. Všechny moje kamarádky byly hned ochotné se téhle akce zůčastnit, a ani jedna mě nezklamala. A tak v jeden teplý podvečer, se sešlo  celé procesí koček na zahradě, u paní Hlávkové. Lidé z okolí nevěřícně kroutilli hlavami a nevěděli co se děje, protože tolik koček pohromadě ještě nikdy neviděli. Aby nám šla práce lépe od ruky, pustila jsem svým kolegyním nejnovější skladby od Davida Guetty a Linkin park. A to se nám to potom pracovalo! Občas jsme se s kočkama zapomněly a nechaly se unášet rytmem hudby, tancovaly jsme ve větvích, takže jablka potom padala pod strom sama. Při trhání jablek byla vůbec spousta legrace, mladší kočky s nimi dokonce hrály vybíjenou. Bylo už skoro ráno, když jsme byly se sběrem jablíček u konce. Teď už jen zbývalo odvézt je do moštárny a nechat z nich udělat lahodný mošt.

"Tak holky, zítra navečer se sejdeme zase tady. Pomůžete mi jablka odvézt a kdo má doma nějaké prázdné lahve, tak je vemte s sebou. A děkuji vám za dnešní pomoc," rozloučila jsem se s ostatními kočkami. Druhý den v podvečer se zahrada zaplnila prázdnými lahvemi, které s sebou ochotné kočky přinesly. Potom mě pomohly naložit jablíčka na starý, drátěný dvoukolák a jely jsme do moštárny. Tam nám paní všechna jablíčka sešrotovala a lahodný a voňavý mošt naplnila do prázdných lahví, které jsme jí přinesly. A protože paní Hlávková byla stále ještě se zlámanou nohou v nemocnici, rozhodla jsem se, spolu s ostatními kočkami, že všechen mošt prodáme, a utržené peníze dáme paní Hlávkové, aby si mohla koupit něco, co jí udělá radost. A tak se i stalo. Už druhý den stál na náměstí stánek, s velkou cedulí - DOMÁCÍ MOŠT. Nedlouho na to se vytvořily velké fronty a během dvou hodin byl lahodný a voňavý mošt vyprodán. Nechtělo se mi tomu ani uvěřit. Kolegyním kočkám, jsem každé dala za odměnu jednu lahev moštu s sebou domů. Kočky byly moc rády, a slíbily mi, že kdybych zase něco potřebovala, tak mi rády vypomohou. Druhý den jsem dala všechny utržené peníze (a že jich nebylo málo) do velké papírové krabice od bot a vypravila se za paní Hlávkovou do nemocnice. Ale málem jsme se minuly. Paní Hlávková se totiž právě chystala domů.

"Jé, nazdar Klárko, kde ty se tady bereš?" spustila na mě u východu z nemocnice paní Hlávková.

"Jdu vás navštívit."

"No vidíš a oni mě zrovna dneska propustili," řekla spokojeně paní Hlávková.

"Tak víš co? Pojď, dneska jsi mým hostem, zvu tě do cukrárny, na nějaký dobrý zákusek."

"Tak to tedy beru," řekla jsem spokojeně, a vyrazily jsme do nejbližší cukrárny. Tam jsem paní Hlávkové dala utržené peníze, za prodaný mošt.  Paní Hlávková byla velice překvapená a pořád tomu nemohla uvěřit.

"To přece není možné Klárko. A já se teď chystala, že budu muset jít ta jablíčka otrhat. Tak to jsem teď díky vám bez práce. A tolika peněz k tomu," říkala dojatě paní Hlávková.

"To máte na to, aby jste si mohla koupit něco hezkého, nebo si splnit nějaké svoje tajné přání," řekla jsem jí.

Ale paní Hlávková měla dobré srdce a nemyslela jen na sebe. Za utržené peníze nechala postavit velký, krásný útulek, pro všechny opuštěné kočičky, aby už jim nikdy nebylo smutno. A všechny kočičky za to paní Hlávkovou bezmezně milovaly.

 

 

 

kapitola čtvrtá

 

KLÁRA  V  AFRICE

 

Jednoho odpoledne jsem byla sama doma. Má kočičí sestra Elenka zůstala ještě po škole, protože se nenaučila mňoukání do deseti a já se bez ní pořádně nudila. Začala jsem si proto pročítat staré časopisy, které byly v polici, až na samém dně. A tu jsem v jednom magazínu objevila fotku malé, krásné holčičky, která pocházela až z daleké Afriky. Ta holčička se jmenovala Sára a byla z moc chudé rodiny, takže neměla ani na jídlo a nemohla chodit do školy. V tom časopise byla i adresa, s tím, že kdo by měl zájem a chtěl Sáře a její rodině pomoci, může jim napsat, nebo poslat nějaké peníze. A od té doby jsem neměla nikde stání a měla o zábavu postaráno. Když jsem se totiž podívala na fotku Sáry, v jakém je zuboženém stavu, neváhala jsem ani minutu a byla pevně rozhodnuta, jí za jakoukoliv cenu pomoci. Rozhodla jsem se tedy, že půjdu na brigádu a vydělané peníze jí pošlu. Jenže s tou brigádou to nebylo zase až tak jednoduché. Sežeňte v dnešní době nějakou dobře placenou práci! A ještě k tomu když jste kočka. Ale odvážnému štěstí přeje a tak i tentokrát stálo kousek toho štěstí při mě. Jedné naší sousedce se právě narodilo miminko a protože ta paní měla dobře placenou práci  a nechtěla o ni přijít, sháněla pro svou Marcelku (tak se malé miminko jmenovalo) chůvu, neboli někoho na hlídání. A protože mě znala už od malička, tak mě hlídání své ratolesti svěřila. Věděla totiž, že nejsem jen tak nějaká obyčejná kočka, ale kočka kouzelná, která umí splnit každé přání. Ale věděla také, že této své schopnosti zbytečně nevyužívám, jedině až v krajním případě, když už není vyhnutí. Člověk by si přece měl umět pomoci sám, i bez zbytečných čar a kouzel. O to větší radost pak ze svých činů má, protože ví, že se o ně zasloužil sám. Takhle jsem to alespoň cítila a cítím já.

Malá Marcelka byla kouzelné stvoření. Vozívala jsem ji často na procházky kolem panelových domů a lidé mi zvědavě nakukovali do kočárku. Asi si mysleli, že tam mám malé koťátko. Když už mě to unavovalo, tak jsem si dala na hlavu šátek, aby mě nikdo nepoznal. Maminka od malé Marcelky byla s mou výchovou velice spokojená, ovšem jen do té doby, než malá Marcelka místo mluvení začala mňoukat. Ale to už mi nevadilo, protože potřebné peníze pro Sáru do Afriky už jsem měla dávno vydělané. A malá Marcelka? Ta se mňoukání během týdne odnaučila a dneska mluví pynulou řečí. No a jak jsem měla vydělané ty peníze, tak jsem koupila velkou obálku se známkou a napsala Sáře do Afriky dlouhý, předlouhý dopis. Psala jsem jí kdo jsem, odkud jsem a že kdyby chtěla, může se někdy i přijet podívat. Potom jsem do obálky vložila všechny moje vydělané peníze, zalepila a poslala. A pak už jsem jen čekala, jestli se někdo ozve. Moc jsem si to přála, ale velké iluze jsem si nedělala. Asi tak za měsíc, kdy už jsem na celou věc zapomněla a pustila ji z hlavy, za mnou přišla paní pošťačka a přinesla mi velkou obálku. Byl to dopis z Afriky! Držela jsem dopis v ruce a slyšela tlukot svého vlastního srdce. Napsala mi! Ona mi napsala! Projel mým tělem nepopsatelný záchvěv štěstí a vzrušení. Sára mi psala, že mi moc děkuje za peníze a že se mám přijet za ní do Afriky podívat. Nikdy jsem ještě v Africe nebyla a moc jsem se tam těšila.

Šla jsen do obchodu a koupila Sáře malé tranzistorové rádio, to bude mít dáreček ode mne na památku, řekla jsem si. Nic víc jsem si sebou na cestu do daleké Afriky nebrala. Potom jsem nechala doma vzkaz, že jedu s kamarádkami na výlet a vrátím se asi až za týden. Plán už jsem měla vymyšlený.

Letištní hala byla přeplněná cestujícími, což mi plně vyhovovalo. Teď jen najít to správné letadlo - blesklo mi hlavou, ale nebylo to tak těžké. Měla jsem štěstí, že jsem zaslechla rozhovor jedné starší paní, která se nějaké letušky ptala odkud to letí  do Afriky, že tam letí za dcerou. A tak jsem přišla v stopách té ženy až k letadu a tam se pokojně ukryla v zavazadlovém ptostoru letadla. Byla tam tma a krásně teplíčko, prostě všechno, co máme my kočky rády. Stulila jsem se na velký, černý kufr a spokojeně usnula. Vzbudil mě až hlasitý zvuk motoru a prudký proud světla, který mě zpožrátku úplně oslepil. Byli jsme na místě. Lidé si začali ze zavazadlového prostoru vyzvedávat své tašky a já tiše schoulená, v tmavém zákoutí, tiše čekala, až budu moci ze svého úkrytu vyskočit a vydat se za Sárou. Cesta z letiště k Sáře netrvala ani půl hodiny. Našla jsem to celkem bez problémů, ale to, co jsem viděla, mně úplně vyrazilo dech. Sára žila sama, jen se svou maminkou, v opuštěné staré chatrči, na okraji pouště. Práce tam nebyla vůbec žádná, a tak nebyla ani možnost si něke vydělat peníze na důstojné živobytí a na školu. Sáře tedy nezbývalo nic jiného, než pěstovat na maličkém políčku pár řádků kukuřice a červené řepy. A to pak byla po celý rok pro Sáru a její maminku jediná obživa. Hned po příjezdu jsme se se Sárou bouřlivě objaly.

"To jsem ráda, že jsi za mnou přijela," usmívala se Sára a v předu jí chyběl zub. Vypadala s tím svým úsměvem tuze roztomile.

"Pojď dovnitř," vlekla mě za ruku do chatrče.

"Maminka nám udělá slavnostní oběd. Doufám, že ti bude chutnat."

"Tak pojďte holky," vítala nás Sářina maminka, a uvítala nás voňavou kukuřičnou kaší. Snědla jsem všechno i když kukuřici moc nejím.

"Chutnalo?" ptala se mě Sářina maminka.

"Moc," řekla jsem a potom jsem tiše čekala, co bude následovat. Ale žádného dalšího jídla už jsem se pak nedočkala.

"A kde máte boty?" zeptala jsem se při pohledu na jejich bosé nohy.

"Boty? Co to je?" koukala na mě Sára i její maminka nechápavě.

"Tady se žádné boty nenosí, nevíme, kde by jsme na ně vzaly peníze děvče," odpověděly obě současně.

Bylo mi Sáry a její maminky moc líto, a věděla jsem, že jim musím pomoci, ale nevěděla jsem jak. Odjela jsem tedy domů a o všem bedlivě  přemýšlela. Kdybych teď všechno změnila, byl by to pro Sáru a její maminku určitě moc velký šok. Rozhodla jsem se tedy, udělat posun v čase. Otočila jsem časovou osou, na svém kouzelném globusu o deset let dopředu a pak pohladila brilianty svého kouzelného náhrdelníku. Při tom jsem si přála, aby byla Sára se svojí maminkou bohatá a šťastná.

Asi za týden potom, mi přišel dopis z Afriky. Psala mi Sára a zvala mě k nim na dovolenou. Sedla jsem tedy na nejbližší letecký spoj a celá nedočkavá, co se všechno změnilo, odletěla směr Afrika. Při příjezdu jsem nemohla uvěřit svým kočičím očím. Na místě, kde kdysi stávala stará chatrč stál nyní krásný zámek, ze Sáry byla princezna a z její maminky královna. Všude okolo bylo plno služebnictva a vůbec nic jim nescházelo.

"Kláro, já jsem tak šťastná," uvítala mě místo pozdravu radostně Sára.

"Vůbec nechápu, jak se to všechno mohlo stát. Ale je to nádhera. Nedávno jsme byli ještě chudobní a teď tohle! Nedokážu si to vysvětlit, musel se snad stát nějaký zázrak," šeptala dojatě krásná Sára.

"Inu i zázraky se někdy dějí," řekla jsem na to Sáře a spokojeně se schoulila do klubíčka. Potom jsem ještě se Sárou a její maminkou nějaký čas pobyla a když mi  začalo být smutno po domově, tak jsem se se všemi rozloučila, nasedla do letadla a odletěla zase zpět domů.

 

 

 

kapitola pátá

 

ELENKA  VOLÁ  O  POMOC

 

Když jsem se ráno probudila, místo vedle mne bylo prázdné. Kampak asi mohla Elenka tak brzy ráno jít? Odpověď mi dal až lístek se vzkazem, u misky s jídlem. Stálo na něm:

KLÁRKO, NEMŮŽU SPÁT A TAK SE JDU PROJÍT DO MODŘÍNOVÉHO HÁJKU. ELENKA

Modřínový háj byl kouzelný kus přírody, jenže byl trochu stranou od našeho bydliště. Šlo se k němu asi dvě hodiny, ale stálo to za tu námahu. Krásné, voňavé větve modřínů, které se skláněly až k zemi a nedotknutelná příroda nás pokaždé uchvátily svou nádherou. Proto jsme tam tak často a rády s Elenkou chodívaly. Navíc to bylo místo našeho útočiště před civilizací. Tam jsme chodily smutnit, když nás někdo zklamal, nebo nám ublížil. Věděly jsme, že v modřínovém háji budeme mít klid a nikdo nás tam nevyruší z našeho rozjímání.

No alespoň si trochu odpočinu, pomyslela jsem si po přečtení vzkazu a šla se najíst. Pustila jsem si televizi, ale nic tam nebylo, tak jsem ji zase vypla. Kolem poledne už mi po Elence začínalo být smutno, nudila jsem se a nic mě nebavilo. Lehla jsem si tedy do starého, děrovaného klobouku a odpočívala. Usnula jsem, ani nevím jak. Vzbudila mě až znělka večerníčku. Tolik hodin a Elenka nikde! Něco se jí muselo stát, napadaly mě černé myšlenky. Vydala jsem se proto do modřínového háje Elenku hledat. Ale věděla jsem, že samotné by se mě to jen stěží podařilo, proto jsem se cestou stavila v nedalekém lesíku, pro pár svých dobrých kamarádů.

"Ahoj liško, chtěla bych se tě něco zeptat," požádala jsem krásnou, zrzavou lišku o pomoc.

"O co jde?" zeptala se zvědavě liška.

"Ztratila se mi má kočičí sestřička, Elenka, hned časně z rána si vyšla na procházku do modřínového háje a ještě se nevrátila. Mám strach, že se jí něco stalo. Potřebovala bych, vzhledem k tomu jak je modřínový háj velký a zarostlý, jestli by šel někdo se mnou. Pomůžeš mi?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.

"Tak tu chvíli počkej," řekla na to liška a zmizela v tmavé hlubině lesa. Vrátila se asi za čtvrt hodiny a nebyla sama! Spolu s ní tu byli laně, jezevci, mravenečníci a spousta další lesní zvěře. A pak jsem spatřila něco, co jsem doposud ještě nikdy neviděla. Mezi zvířaty nejvíce vynikal jelen, který měl na hlavě zlaté parohy. Jeich záře mě na chvíli úplně oslepila.

"Tak podívej se Klárko, tihle všichni ti se mnou pomohou hledat tvou ztracenou sestřičku, a i když už se pomalu stmívá, věřím, že to společnými silami nakonec dokážeme," řekla liška.

"Děkuji vám přátelé," odpověděla jsem s dojetím a nevěděla co mám dodat. Potom už jsme všichni společně vyrazili k modřínovému hájku. Při vstupu do modřínového háje přilétlo hejno sov a svým hlasitým houkáním navodilo tajuplnou atmosféru toho večera.

"Elenko, Elenko," volali jsme všichni společně. Ale odpovědí nám bylo jen ticho a omamná vůně  modřínového dřeva. Už jsme se blížili ke konci háje,  když v tom jsme uslyšeli někde blízko nás tiché sténání.

"Vždyť to je přece hlas Elenky," vykřikla jsem a běžela za těmi prazvláštními zvuky. Ty mě zavedly až k zamaskované, hluboké jámě, v jejímž výkopu ležela nešťastná a uvězněná Elenka.

"Proboha, co se ti to stalo?" ptala jsem se zděšeně své sestřičky.

"Ale jdu si jen tak na procházku a vychutnávám krásy okolní přírody, sem tam hrám na schovávanou s motýli a pak najednou bác a propadnu se tady do té díry. Určitě to sem nastražil nějaký lovec lesní zvěře, protože ten výkop byl tak dobře zamaskovaný větvemi, že nebyl skoro vůbec vidět."

"Tak polez nahoru, dopovíš nám to cestou domů," řekla jsem vyčerpané Elence. Ale ta jen bezradně natáhla tlapky směrem k nám.

"To bych velice ráda, ale nejde to, už od rána se pokouším vylézt, ale stěny jámy jsou tak hladké, že by se jen stěží dalo po nich vystoupat nahoru."

"Tak ještě chvíli počkej, poradím se se svými kamarády, co by se ještě dalo dělat," řekla jsem vysílené Elence a obrátila se na pomoc ke svým lesním přátelům.

"Musíme se pokusit Elenku nějak dostat nahoru, ale jak?" započal debatu jezevec.

"Co kdybychom se všichni spojili za ruce, vytvořili řetěz a tak se pokusili Elenku vytáhnout," řekl mravenečník a chtěl ve své řeči pokračovat, když v tom se ozval jelen se zlatými parohy:

"Já mám lepší nápad. Skloním se nad jámou, vy mi zapřete nohy,  já se nakloním, Elenka se chytí mých parohů a já ji vytáhnu ven."

Tento nápad jevil se mi jako nejlepší a tak jsme nakonec všichni souhlasili s jelenovým návrhem. Jelen se zeširoka rozkročil nad jámou, já a ostatní zvířátka jsme ho pevně drželi za nohy, aby do jámy náhodou nespadnul také. Jelen se zapřel a potom se sklonil a vnořil své zlaté paroží do tmavých útrob lesního kráteru. V tom něco zapraskalo a jelen prudce vztyčil hlavu z jámy. To co jsme potom spatřili, nám bylo všem nesmírně líto. Jelen si při tom, jak se skláněl, ulomil o stěnu jámy jeden svůj zlatý paroh a ten zůstal ležet na dně jámy.

" Co se dá dělat, musím to zkusit ještě jednou a pomaleji," nedal se předchozím neúspěchem odradit jelen a znovu, tentokrát co nejpomaleji sklonil hlavu do tmavé propasti.

"Elenko, chyť se a pevně se drž," řekl potom jelen. Pak náhle a rychle vymrštil hlavu zpět a na jeho paroží se vystrašeně choulila naše Elenka.

"Děkuji vám, přátelé, nikdy vám to nezapomenu," řekla potom se slzami v očích Elenka a jelenovi dala velkou kočičí pusu.

"Nemáš za co děkovat, přátelé si přece musejí pomáhat," volala všechna lesní zvířátka dohromady.

Potom jsme ještě sesbíraly z okolí všechny možné kameny a naházeli je do jámy, aby už do ní nikdo nikdy nemohl spadnout. Když jsme šli zpět k domovu, byla už pěkná tma a na cestu nám svítil jen srpek měsíce a taky jelen svým jedním zlatým parohem. Zpívali jsme si společně písničky a naše nálada byla víc než výborná. Na kraji modřínového hájku se jelen prudce rozběhl a vrazil vší silou hlavou do vysokého, statného modřínu. A tu mu upadl z hlavy i druhý zlatý paroh.

"Co to děláš?" ptala jsem se zvědavě a nechápavě zároveň.

"Přece nebudu chodit s jedním parožím, vždyť bych byl všem pouze pro smích," řekl mi na to jelen.

"Ale vždyť je to přece zlaté paroží," oponovala jsem já.

"Zlaté, nezlaté, k čemu by mi bylo zlaté paroží, kdybych přišel o své nejlepší přátele," mrkl na mě šibalsky jelen a odhodil zlaté paroží do hlubin modřínového hájku. A pak už jsme šli všichni spokojeně domů.

 

 

 

kapitola šestá

 

TAJEMSTVÍ  STARÉHO  OBRAZU

 

Karlík s Martičkou velice často sledovali v televizi různé zábavné soutěže a občas se jich i telefonicky zůčastňovali. Jednou mě jedna taková soutěž zaujala, a tak jsem do ní zavolala. A protože jsem znala všechny správné odpovědi na soutěžní otázky, byla jsem vybrána do užšího výběru, kde hlavní výhrou byl luxusní automobil. Jelikož soutěž byla určena pro lidi, a po telefonu nikdo nepoznal že jsem kočka, musela jsem do soutěže, která se konala v Poděbradech, poslat místo sebe Martičku.

"Ale Kláro, vždyť já to tam bez tebe nezvládnu, má to cenu tam vůbec jezdit?" hořekovala Martička.

"Tak pozor, chcete s Karlíkem vyhrát automobil nebo ne?"

"No to víš že ano, vždyť kdo by nechtěl," odpověděla mi na mou otázku  Martička.

"Tak mlč a dělej všechno, co ti řeknu," přikázala jsem jí.

Ráno mě Martička vložila do neprůhledné igelitové tašky a vyrazily jsme směr Poděbrady. Byli jsme celkem tři soutěžící a celý pořad ke všemu ještě natáčela televize. Byla jsem značně nervózní, ale Martička na tom byla ještě hůř. První soutěžní otázka byla lehká a Martička ji zvládla i bez mé nápovědy. S druhou soutěžní otázkou už jsem jí musela pomoci a odpověď na třetí otázku, bych bez svých kouzel nevěděla ani já. Rychle jsem ji Martičce pošeptala do ucha a tak se stalo, že ono nádherné auto nakonec vyhrála. Jenže kdo s ním odjede? Vždyť Martičce ještě nebylo osmnáct let. A tak zbyl tento úkol opět na mě. Vyřkla jsem kouzelnou formuli a proměnila jsem se v pohlednou mladou slečnu. Měla jsem blond vlasy, které mi sahaly až do pasu, tvář barokního andělíčka, černé minišaty, černé lodičky na jehlových podpatcích a na očích tmavé brýle. Každý, kdo mne toho dne spatřil, se za mnou ohlédl. Byla jsem prostě kočka.

"Tak a teď si budeme každou sobotu a neděli dělat dobrodružné výlety," křičely nadšeně děti a nebyli k utišení. A tak jsme společně s Karlíkem a s Martičkou začali navštěvovat různé hrady a zámky, no prostě letoviska z kterých čišela historie, a kde se nám líbilo. Jednou, při návštěvě Karlštejna, mě zaujal v zámecké komnatě prazvláštní obraz. Z jeho plátna na mě dýchalo tajemství starých časů. Obraz mě stále něčím přitahoval, a když jsem k němu přičichla, ocitla jsem se najednou v prapodivném, starém světě, kde nebyly žádné domy, jen jakési mohutné obytné stany.

Uvědomila jsem si, že jsem se ocitla asi někde v pravěku. Ctěla jsem se rychle vrátit zpátky na zámek, ale plátno v obraze už bylo neprostupné. A tak mi nezbylo, než v té podivínské zemi a zvláštní době zůstat. Z jednoho obytného stanu na mě náhle vykoukl malý kluk a zvolal:

"Honem, pojď se schovat, za chvíli jsou tady."

Vůbec jsem nechápala co se děje a proč bych se měla někam schovávat, ale najednou jsem ucítila pod nohama prudké otřesy půdy a tak jsem instinktivně přiskočila k tomu klukovi do stanu. A opravdu, ten klučina měl pravdu. Za chvíli se přiřítili zarostlí jezdci na divokých koních a před sebou hnali stádo vyděšených koček.

"Co to proboha dělají?" ptala jsem se s nepochopením toho kluka.

"To jsou lovci lebek a dvakrát týdně tady pořádají hon na všechno, co je živé," odpověděl mi ten chlapec.

"A to se jim nikdo neumí postavit na odpor?" zeptala jsem se.

"Ne, kdysi dávno to lidé z naší osady zkoušeli, ale se zlou se potázali. Lovci lebek nám pak ze msty zapálili a zbořili naše domy. A od té doby si na ně už nikdo nedovolil."

"To bych se na to podívala," řekla jsem bojovně a zeptala se toho kluka, kdy se zase mají lovci lebek objevit.

"Příští úterý, to opět budou pořádat jeden ze svých nájezdů," odpověděl mi ten hoch.

Protože byl pátek, měla jsem pět dnů na přemýšlení. Nakonec jsem vymyslela plán, se kterým všichni starousedlíci souhlasili a moc se jim líbil. Lovců lebek bylo asi deset, zatím co lidí v osadě bylo okolo stovky, takže jsme měli výhodu jasné převahy, i když jsme neměli koně, ani žádné zbraně. Ale zato jsme měli v sobě vzdor, odhodlání zvítězit a svůj tajný plán. Toho rána, kdy se měli divocí jezdci na koních zase objevit, natáhla jsem mezi dva statné stromy lano a zamaskovala jsem ho chomáči uschlé trávy tak, aby nebylo vůbec vidět. A potom už jsme jen čekali. Po nějaké chvíli se začal z dálky ozývat povědomý dusot koňských kopyt. Byla jsem, spolu s dalšími osadníky, ukryta podél cesty, připravena k útoku. Jezdci se řítili neuvěřitelnou rychlostí a před sebou zase hnali stádo vystrašených koček. Počkali jsme, až kočky přeběhnou přes cestu a pak jsme napnuli lano. Koně i jezdci začali padat v nastálém zmatku na zem. To byla ta naše chvíle! Všichni jsme se na lovce lebek vrhli, a pak je společnými silami spoutali. Potom jsme osedlali jejich koně a nechali lovce lebek utíkat před námi, jako štvanou zvěř.

"Vyzkoušejte si jednou také, jaké to je působit druhým bolest, nic vám neuděláme, jen chceme, aby jste také na vlastní kůži pocítili to, co jste vy sami dělali druhým."

Hnali jsme lovce lebek v oblacích prachu, v čím dál zběsilejším tempu, až pojednou začali klopýtat a zoufale plakat, že už nikdy nikomu neublíží a že už budou hodní. Mohli jsme jim věřit, ale také nemuseli.

"Odpusťte nám to, prosím, už nikdy nebudeme páchat zlo," plakali jeden jako druhý. Tak jsme lovcům lebek odpustili a opět je propustili na svobodu. V tom jsem před sebou uviděla rám obrazu a pochopila, že mé poslání zde je u konce. Plátno obrazu se přede mnou samo otevřelo a vtáhlo mě zase dovnitř. A tak jsem se opět ocitla v zámecké komnatě, na Karlštejně, kde na mě už netrpělivě čekali Karlík s Martičkou.

 

 

 

kapitola sedmá

 

SETKÁNÍ  S  LEDOVOU  KRÁLOVNOU

 

Jednou v zimě jsme jeli s Karlíkem a s Martičkou na hory. Byli jsme ubytovaní v krásné horské chatě. Večer jsme hráli společenské hry jako člověče nezlob se, kanastu nebo šachy a přes den děti chodily lyžovat. Ráda jsem je při lyžování sledovala, a chtěla jsem to taky vyzkoušet, ale před Karlíkem a Martičkou jsem se styděla, protože jsem ještě nikdy na lyžích nestála. Řekla jsem si, že to musím ponejprv potajmu někde natrénovat. Proto pozdě v noci, kdy už všichni v horské chatě spali, vzala jsem si ve slkepě jedny lyže a vyrazila směrem k velké sjezdovce. Sníh byl krásně namrzlý, takže mi po cestě párkrát uklouzly nohy a ujely lyže, které jsem potom musela po zledovatělé ploše obtížně honit. Konečně jsem byla u cíle! Nazula jsem si lyže a hrdě vyrazila na vrchol sjezdovky. Dnes v noci všechno dokonale natrénuji a zítra všem ukáži jaká jsem krasojezdkyně, pomyslela jsem si tenkrát, v té euforické chvíli. Odrazila jsem se a pak už jela, jela, jela, letěla vzduchem, kolem mě se míhaly vrcholky zasněžených smrků a pak jsem najela prudce pod nějakou velkou sněhovou lavinu. Náhle bylo všude okolo mě jen samé bílo. Zmizela obloha i stromy. Zato jsem spatřila malá, bílá, sněhová stvoření, která svým vzezřením sice připomínala lidi, jen byli o polovinu menší. Tihle minilidé byli celí bílí, a hned jakmile mne spatřili, tak se začali ukrývat a utíkat přede mnou.

"Mě se nemusíte bát," volala jsem na ně, ale ty prazvláštní bytosti, jako by mne neslyšeli a během chvilky po nich nebylo ani vidu,ani slechu. Bloudila jsem tím neznámým územím, po bílé rovině, po území nikoho, když v tom se mi nad hlavou ozvaly divné zvuky. Když jsem otočila hlavu vzhůru spatřila jsem bílý vrtulník. Dostala jsem velký strach a začala před ním utíkat, ale nebylo kam se ukrýt. Vrtulník mě brzy dohonil, rachot jeho motoru mi zněl v celé hlavě i uších a prudký vítr mě při jeho přistávání náhle odhodil na stranu. Ležela jsem nehybně na zemi, neschopna pohybu, ochrnuta hrůzou a nevěděla, co bude dál. Náhle z kabiny vrtulníku vystoupili  dva bílí minilidé

"Půjdete s námi," sdělili mi úsečně.

"Kdo jste, a kam mám s vámi jít?" vysoukala jsem ze sebe trhaně.

"Jsme sněžní lidé a sněhová královna, se s vámi touží setkat," odponěděli  mi ty zvláštní bytosti. Byla jsem v šoku, ještě omámená ze zvuku vrtulníku. Ale to už mě sněžní muži uchopili, každý z jedné strany a nakládali do pilotní kabiny. Pak jsme se za hlasitého řevu motoru vznesli a letěli  neznámo kam. Přistáli jsme asi za půl hodiny, na zasněženém palouku, kde byl jakýsi chrám, postavený celý z ledu a krápníků. Jakmile jsme vystoupili, hned mě mí únosci zavedli do onoho paláce.

"Dobrý den, vaše veličenstvo, tak vám tady vedeme toho našeho vetřelce," řekl malý sněžný muž ženě, která byla od hlavy až k patám celá v bílém a na hlavě měla dlouhý, bílý závoj.  Pochopila jsem, že je to ledová královna.

"Ale já přece nejsem žádný vetřelec, jen jsem lyžovala, a najednou jsem se ocitla pod nějakou velkou lavinou, ve vaší ledové říši," řekla jsem.

"Já vím, Klárko," řekla mi ledová královna.

"Já vím, ale všechno na téhle zemi má nějaký smysl. A ty jsi tady dneska právě proto, aby jsi nám pomohla."

"Já a pomoci vám? Ráda, ale nevím vůbec jak a v čem bych vám mohla být užitečná," řekla jsem umňoukaným hlasem.

"Potřebujeme se zbavit rytíře z kamenné hory, který chce naši říši proměnit v kamenný lom a z nás, ze všech nadělat kameny."

"A jakpak bych vám já, taková malá kočička mohla pomoci proti takovému, všemocnému rytíři?" zeptala jsem se ledové královny.

"Můžeš, a nebo se o to alespoň můžeš pokusit, budeš li chtít aby z nás ze všech nezbylo jen kamení."

"To bych nerada a ráda vám pomohu, když mi ale řeknete jak," odpověděla jsem.

"Rytíř z kamenné hory k nám přichází každý den v podvečer a jednoho z nás vždy promění na kámen. Jeho moc spočívá v jeho kouzelném náhrdelníku, který nosí na svém krku a nikdy ho nesundává. Bez toho náhrdelníku by jeho čarovná moc navždy pominula!"

"Ale pořád stejně nechápu, jak vám v tom můžu pomoci?" řekla jsem.

"Už několikrát jsme se pokoušeli mu náhrdelník z krku sundat, ale kdokoliv z našich lidí se ho dotknul, tak zkameněl. Dozvěděla jsem se teprve nedávno, že osvobodit nás může jedině kočičí tvor, na kterého kouzla rytíře z kamenné hory neplatí. Proto jsi byla svým osudem vybrána, aby jsi sjela pod onu sněhovou lavinu a ocitla jsi se u nás, v naší ledové říši. Chápeš?"

"Ano," řekla jsem, a až teprve nyní jsem slovům ledové královny v plném smyslu porozuměla. Potom jsme čekali na příchod zlého rytíře z kamenné hory, který na sebe nenechal dlouho čekat. Jakmile se však objevil, přiskočila jsem prudce k němu, prskla jsem mu do tváře a vší silou se zavěsila na jeho čarovný náhrdelník. Ten pod mým náporem povolil, a spadl s cinkotem na zem. Podala jsem ho rychle ledové královně. Ta ho odhodila zpět na zem a rozšlapala ho. V tu ránu se z rytíře z kamenné hory stala nehybná kamenná socha.

"Ať tu stojí na věky věků, jako výstraha budoucím generacím. Výstraha toho, že ten, kdo ubližuje slabším, sám bude jednou ztrestán," pronesla ortel ledová královna. Ledoví lidé se ke mě vrhli a vyhazovali mě do výšky. Přitom mi provolávali slávu a mě bylo zase jednou dobře na světě.

 

 

kapitola osmá

 

MYŠÍ  ZACHRÁNCE

 

Každý říká, že my kočky nemáme rády myši, ale můžu vám říci, že alespoň v mém případě, tomu tak rozhodně není.

"Děti, máme v domě nezvané návštěvníky," řekla jednoho rána maminka Martičce a Karlíkovi.

"A koho mami?" zeptaly se zvědavě obě děti současně.

"Viděla jsem ráno, v chodbě dvě malé myšky," řekla maminka. Potom koupila dvě pastičky, dala do nich voňavou návnadu, v podobě kousku špeku a umístila je do předsíně. Věděla jsem o myškách už dávno. Věděla jsem také, že nejsou jenom dvě, ale že je jich celá myší rodinka. A protože mám ráda všechno co je živé, bylo mi myšiček líto a rozhodla jsem se, že jim pomůžu. V první řadě jsem dala mimo provoz obě pastičky, což jsem provedla tak, že jsem do každé hodila malý míček a ony se sklaply. Potom jsem se vypravila myší rodinku varovat před nastávajícím nebezpečím, ale myši když mě spatřily, byly vždy tak vyděšené, že se daly za hlasitého kvílení, na zběsilý úprk. Přemýšlela jsem tedy, jak je před nástrahou, v podobě pastí varovat, protože jsem věděla, že Martiččina a Karlíkova maminka, do pastiček znovu dává nějaké dobroty, ve snaze se  myšek co nejdříve zbavit. Napsala jsem tedy myškám vzkaz, a nechala jsem jim dopis u jejich domečku. Když si pak myšky vzkaz přečetly, vyhledaly mě a moc mi děkovaly. Potom jsme se skamarádily a já myškám poradila, kam by se mohly přestěhovat. Kousek za naším domem byla totiž podél řeky stará, vykotlaná vrba, a v jejích větvích krásné, kulaté doupátko. Často jsem tam v létě chodila odpočívat. Když jsem myšičkám domeček ve vrbě ukázala, byly moc spokojené. Hned se tam nastěhovaly, a já jim ještě pomohla s posledními úpravami jejich nového obydlí.

"Klárko, to není možné, že jsou kočky tak hodné. Potkala jsem ve svém myším životě už hodně koček, ale každá mě zatím chtěla pouze sníst," řekla mi vroucně paní myška a ostatní členové její myší rodiny jenom svorně přikyvovali. A za to že jsem myšičkám sehnala tak krásné bydlení, připravily pro mne  nečekané překvapení.

"Co to je?" zeptala jsem se s podivem jednoho dne, při návštěvě jejich doupěte, při pohledu na velký, modrý ručník.

"No to je přece odměna pro tebe, za to, že jsi se o nás tak hezky postarala," řekla maminka myška a ostatní myšáci opět jen svorně přikyvovali hlavami.

"Pracovali jsme na dárku pro tebe skoro celou noc, ale neboj, nebylo to tak namáhavé a ještě jsme se při tom i najedli," dodala myší máma a já se potom musela ujat slavnostního odhalení toho dárku. Když jsem odkrývala modrý ručník, byla jsem netrpělivá nedočkavostí.

"Jé, no to je ale nádhera, to si snad ani nezasloužím," řekla jsem překvapeně, při pohledu na velké sýrové srdce, v kterém bylo myšími zoubky vytesáno mnoho malých srdíček.

"Ale zasloužíš," řekly spokojeně myšky a moc se všechny smály, když viděly jakou mám z jejich dárku radost. Společně jsme pak jejich dáreček ochutnali a když naše bříška byla přeplněná, tak jsme se spokojeně natáhli v koruně staré vrby a jen tak leželi na jejich vyhlazených větvích a tiše odpočívali. Ve staré vrbě jsme tak našli útočiště, pro naše kočkomyší hry. V létě se dalo ve voňavých vrbových větvích krásně opalovat, v zimě potom dovádět na zamrzlé, stříbrné hladině řeky. A bylo nám všem moc fajn. A pak že kočky nemají rády myši.

 

 

 

 

kapitola devátá

 

V  KVĚTINÁŘSTVÍ

 

Už odmala jsem měla ráda vůně. Často jsem očichávala nové věci a nejvíce ze všeho mi voněly květiny. Proto jsem často prolézala polní louky a nechávala se unášet vůní sedmikrásek, nebo zlatavých pampelišek. Často jsem taky navštěvovala květinářství u našeho domu, kde byla jedna moc hodná paní prodavačka, která se jmenovala Alžběta, a ta vždycky, když jsem šla okolo, tak mi přichystala nějakou dobrotu.

Alžběta byla vždy usměvavá a pokaždé měla dobrou náladu. Jednoho rána jsem ji však málem nepoznala. Kam se poděla ta veselá paní prodavačka? Místo ní tu stála smutná, utrápená paní, a mně jí najednou začalo být velice líto. Proto jsem začala pátrat po příčině jejího smutku.

"Víš Kláro, tady to vždycky bylo moc príma, lidi to tady měli moc rádi, a tak jsem o nedostatek zákazníků neměla nouzi. Ale teď, co tady vedle postavili ten nový supermarket, ubylo mi zákazníků a kytky, místo toho aby dělaly lidem radost, uvadají, protože je nikdo nechce."

"Vaše krásné kytičky že nikdo nechce?" podivila jsem se a nemohla to pochopit. Vždyť větší krásu jsem ještě nikdy neviděla.

Nedala jsem na sobě nic znát, a šla jsem obhlédnout terén do vedlejšího, nově postaveného supermarketu. Chtěla jsem vědět, co je tam tak zajímavého, že to odlákalo zákazníky smutné paní květinářky Alžběty. Prošla jsem celý velký obchodní dům a musím uznat, že byl vcelku vkusně a dobře zařízený. Dlouho jsem nemohla přijít na to, proč lidé k Alžbětě pro květiny přestali chodit. Přišla jsem na to až dole v přízemí, kde byl sice malý, ale na výhodném místě postavený stánek a na něm velká cedule s nápisem: KVĚTINY. Ach ty květiny! Úplně mě uchvátil jejich vzhled! Tak krásné barvy jsem snad ještě nikdy v životě neviděla! Stoupla jsem si proto do dlouhé fronty a jednu kytku jsem si koupila a poté pečlivě zkoumala. A přišla jsem na velice zajímavou věc! Ta květina byla na pohled sice moc hezká, ale když jsem se jí dotkla, zůstala mi část její barvy obtisknutá na mé kočičí tlapce. Rozhodla jsem se proto prodavačku z onoho stánku sledovat, a vypátrat tak, co s těmi kytkami vlastně provádí.

A má kočičí trpělivost se nakonec vyplatila.

Dočkala jsem se! Hned po skončení pracovní doby odnesla prodavačka všechny zbylé květiny do skladu, za prodejnou a tam je postříkala různými druhy barev. Povadlé kytky se hned rozzářily a byly na první pohled velice krásné, působily však nepřirozeně a vůbec nevoněly. Tak tohle tedy bylo tajemství  celého úspěchu prodeje kytek v onom supermarketu. Přece to takhle nemohu nechat, řekla jsem si. Chudák Alžběta se trápí, že do jejího květinářství nikdo nechodí, a tady si lidé kupují jednu kytku za druhou, jen kvůli tomu, že je potají paní prodavačka natírá pestrými barvami. Druhý den jsem šla a řekla jsem všechno co jsem ohledně prodeje kykek v supermarketu zjistila naší paní prodavačce Alžbětě.

 

"A mně to bylo hned divné, že sem přestali lidé chodit pro květiny. No ale uznej sama Klárko, může se nějaká uměle nabarvená kytka vyrovnat mým  krásným, voňavým růžím?" zeptala se mě Alžběta.

"To opravdu nemůže, a neboj se, já už něco vymyslím, aby sem lidé zase začali chodit," řekla jsem ztrápené Alžbětce.

Druhý den jsem vlezla pootevřeným oknem do skladu supermarketu a všechny plechovky s barvami jsem vyházela do nedalekých popelnic.  A tak se stalo, hned příští den, že paní prodavačka ze supermarketu neměla vůbec žádné zákazníky. Moje kamarádky kočky se postaraly o to, že se po okolí rozkřiklo to, že se v supermarketu kytky barvily barvou, a tak už je nikdo nechtěl. Paní prodavačka tedy svůj stánek musela zavřít. A všichni  začali zase chodit pro krásné, čerstvé a voňavé kytičky k usměvavé a spokojené paní Alžbětě

 

                 

 

kapitola desátá

 

JAK  JSEM  VYHRÁLA  PRVNÍ  CENU

 

Paní Kadeřábková byla naše hodná paní sousedka, která, když nás s Elenkou neměl kdo hlídat, si nás často brávala k sobě domů. U paní Kadeřábkové se mi moc líbilo, měla krásný, prostorný byt, kde jsme mohly hrát na schovávanou a kde bylo plno voňavých, zelených muškátů, které jsem tak ráda okusovala. Jednou, když Martička s Karlíkem zase někam odjeli, nás dostala paní Kadeřábková na hlídání, na celý týden. Starala se o nás vzorně, a i když při tom chodila do práce, nudou jsme rozhodně netrpěly. V bytě bylo tolik hraček a dobrot, které nám naše ochránkyně nakoupila, že jsme kolikrát nevěděly, s čím si máme hrát dřív. Paní Kadeřábková pracovala jako módní návrhářka, v jednom významném módním salonu a své práce si velice vážila a moc ji bavila. Proto mě jednoho dne zarazilo, že paní Kadeřábková přišla z práce velice smutná a uplakaná. Dlouho jsem nemohla přijít na to, co se jí vlastně stalo, protože o svých problémech mluvila jen velice nerada, ale nakonec jsem přece jen zjistila proč je paní Kadeřábková tak smutná. V módním salonu, kde paní Kadeřábková pracovala, byla vyhlášena soutěž o nejlepší model roku. Každá z návrhářek měla přinést do práce vzorek látky na šaty, který sama vytvořila a který by uspěl, mezi stovkami konkurentek. Vítěz, který navrhne šaty se vzorkem, který vyhrá, měl potom jet, za odměnu, na cestu kolem světa. A to by paní Kadeřábková tak ráda. Milovala totiž cestování, i když zatím dál než v Nymburce nikde nebyla. Celé dny a noci proto tenkrát paní Kadeřábková proseděla nad skicami svých módních návrhů. Za chvíli byly po celém bytě rozloženy kusy látek s nejrůznějšími vzory, kolem nichž se povalovala spousta plechovek s barvičkami a štětci, takže to tam vypadalo jako v nějakém uměleckém atelieru. Na jednom díle látky byly namalovány sluníčka, na jiném zase kytičky, ale s žádným svým výtvorem nebyla paní Kadeřábková spokojená a tak šla vždy posmutněle spát. Chtěla jsem jí moc pomoci, ale nevěděla jsem jak. Jednou pozdě v noci se mi chtělo na záchod a protože jsem nechtěla paní Kadeřábkovou budit, tak jsem si ani nerozsvítila malou noční lampičku, na svém nočním stolku. Zvládnu to i potmě, napadlo mě a taky, že ano. Až když jsem se vracela zpět do postele, pocítila jsem na svých tlapkách příjemný chlad, ale nevěnovala jsem tomu příliš velkou pozornost a brzy na to zase usnula.

"No to je přece přesně ono, Klárko, ty jsi mě zachránila, to je skvělé, pochybuji, že někdo bude mít krásnější vzorek na šaty nežli já," jásala rozradostněle hned po ránu paní Kadeřábková tak nahlas, až mě vzbudila. Při tom mi před čumákem mávala kusem látky, na kterém byly barevné otisky mých kočičích tlapek. Zprvu jsem vůbec nechápala co se stalo, ale pak mi to teprve všechno došlo. Jak jsem se vracela v noci ze záchodu, šlápla jsem potmě omylem do jedné z plechovek s barvami, které měla paní Kadeřábková kvůli svým návrhům rozmístěny po celém bytě. No a pak jsem se prošla po jednom kuse látky, kterých bylo na podlaze nespočet. A tak vznikl onen vzor, který udělal toho rána paní Kadeřábkové takovou velikou radost. A protože měla radost paní Kadeřábková, měla jsem radost i já. Šly jsme toho dne spolu do cukrárny a tam jsme každá snědly dva velké zákusky. Mňam. To vám byla dobrota! Paní Kadeřábková měla tušení, že její návrh na šaty s nejlepším vzorem vyhraje a její předtucha se vyplnila. Opravdu, ze stovky různých modelů se porotě nakonec nejvíc líbily šaty, na kterých byly otisky mých kočičích tlapek. A tak jsem se vlastně, i když nechtěně, stala spolutvůrcem vítězného modelu šatů pro rok dva tisíce třináct. Šťastná paní Kadeřábková potom za odměnu obdržela vysněný poukaz, na cestu kolem světa, a splnil se jí tak její životní sen! A protože byla hodná, tak mě na tu dalekou cestu vzala s sebou. Ale o tom zase až někdy příště. Teď si jdu pustit pár svých oblíbených písniček s paní Martou Kubišovou.

 

Mějte se hezky, buďte na sebe hodní a nezapomeňte že kolik na zemi uděláte dobrých skutků, tolik se vám jich zase vrátí zpátky.

Krásný den vám přeje vaše věrná kočka Klára.

 

 

---

---

---

---

 

OBSAH KAPITOL

 

                                                                ÚVOD

---

---

---

---

 

 

 

 

 

kapitola první

 

VLAKOVÁ  ZÁHADA 

 

Toho pochmurného, podzimního dne jsem jela vlakem za svou dávnou přítelkyní z dětství, kočkou Mery, která mě pozvala na oslavu svých narozenin. Ve velké čtvercové krabici se vedle mě na sedadle hrdě vyjímal dvoupatrový, šlehačkový dort, který měla Mery tolik ráda a který jsem ji vezla jako dárek. Ve vlaku bylo příjemné teplo, a já z dlouhé chvíle pozorovala jen tak za okny ubíhající krajinu. Pravidelný, stereotypní pohyb vlaku mě pomalu uspával.

"Dobrý den, kontrola jízdenek," rozvířil nečekaný pozdrav mé snění a já spatřila mladou paní průvodčí. A jak jsem byla celá ještě rozespalá, nemohla jsem si vzpomenout, kam jsem si jízdenku položila.

"Tak to bude za dvě stě korun," řekla mi nekompromisně přísná paní průvodčí.

"Nemyslete si, že když jste kočka, že můžete jezdit zadarmo," dodala a začala pomalu vypisovat pokutový blok, když v tom se stalo něco neuvěřitelného! Vlak tak prudce přibrzdil, že lidé stojící v uličce popadali na zem. Zdálo se mi, že vlak zastavuje, ale vzápětí počala jeho rychlost stoupat tak závratně, až z toho šla hrůza. Už se nedalo rozeznat ani ubíhající krajinu za oknem. Vše tvořilo jen jednu velkou, rozmazanou šmouhu. Lidé, kteří upadli se zvedali ze země, aby poté znovu spadli. Vlak se řítil jako neřízená střela, čím dál tím rychleji, někam do neznáma. Průvodčí zapomněla na můj lístek a spěchala do kabiny strojvedoucího, zjistit, co se vlastně stalo. Šla jsem zvědavě za ní. Místo odkud pan strojvedoucí řídil vlak, však zelo prázdnotou.

"Jak je to možné, kam jen mohl odejít?" křičela do prázdné kabiny zděšená průvodčí.

Pak se vrátila zpět, mezi cestující, a zeptala se, zdali někdo neumí řídit vlak. Odpovědí jí však bylo jen hromadné mlčení. Šla  tedy smutně zpět. Když se vrátila, byla jsem tam stále ještě já a čelním oknem se zděšením pozorovala rychle ubíhající, rozostřenou krajinu před námi.

"A ty bys tenhle vlak zastavit nezvládla?" zeptala se mě opatrně průvodčí.

"Nevím, moc si na to netroufám, ale pokusit se o to mohu," řekla jsem nesměle. Pak jsem si sedla do koženého, strjvůdcovského křesla a začala studovat z palubní desky ovládání vlaku. Asi po deseti minutách, kdy už jsem se v řízení vlaku trochu zorientovala, mi přinesla průvodčí kávu.

"Tak co kočičko? Jak to vypúadá?" zeptala se s jistou nadějí v hlase.

"Pokusím se vlak zastavit, ale nevím, jestli se mi to povede," řekla jsem jí na to.

Vlak se zatím stále řítil neuvěřitelnou rychlostí kupředu, a rozbitým okénkem, které roztříštila větev nějakého stromu, k nám do kabiny proudil prudký, studený vítr. Vzala jsem si tedy z věšáku strjvůdcovskou čepici a  dlouhý modrý kabát. A i když na mě musel být hrozný pohled, bylo mi to v té chvíli úplně jedno. Právě odbylo půl druhé, když se proti nám po stejné koleji řítíl z hlavního nádraží rychlík do Bratislavy. Těsně v poslední chvíli se mi naštěstí podařilo přehodit výhybku na druhou kolej a tak zabránit velikému neštěstí.

"Ještě, že tak," oddechla si s úlevou v hlase vyděšená paní průvodčí, která po celou dobu seděla vedle mě a snažila se mi ve všem pomáhat. A pak jsme náhle vjeli do tmavého, dlouhého tunelu. V celém vlaku ještě k tomu zhasla světla, a prudký vítr, který proudil rozbitým čelním okénkem přes naši kabinu do útrob celého vlaku, smetal doprostřed uličky, vyděšeným cestujícím, všechna jejich zavazadla. Lidé volali o pomoc a v nastálém zmatku se jich zmocňoval pocit paniky. Snažila jsem se ze všech sil vlakovou soupravu zastavit, ale nějak se mi to stále nedařilo. Na ovládacím panelu palubní desky stále svítilo výstražné, červené světlo, signalizující stav ohrožení. Cesta tmavým tunelem zdála se být nekonečnou, až asi tak po půl hodině zběsilé jízdy, jsme konečně v dálce spatřili zář modré oblohy. Vlak se zmítal ze strany na stranu a dalo mi velkou práci udržet jeho stabilitu, aby nevykolejil. Byla už jsem u konce svých sil. Nedokážu to - blesklo mi náhle hlavou.  A co ti všichni lidé? To je tu takhle necháš na pospas svému osudu? Ozvalo se někde vespod mé duše, mé druhé já. Zavěsila jsem se vší silou svých čtyř tlapek a devíti kočičích životů na brzdící páku a vydala kvílivý zvuk. Vlak se začal prudce naklánět ze strany, na stranu  a potom, po několika prudkých záškubech, se konečně zastavil. Lidé začali samou radostí plakat a objímali se navzájem.

"Děkujeme vám, paní průvodčí," volali všichni.

"Děkujeme vám, že jste nás zachránila."

"Ale to jste na omylu, to jsem nebyla já, ale tady kočka Klára," odpověděla jim na to průvodčí.

A lidé začali skandovat moje jméno, a také mě hladit, až mě málem umačkali.

"A kam vlastně zmizel pan strojvůdce?" zeptala jsem se zvědavě paní průvodčí.

"No vídíš, na  to jsem úplně zapomněla, pojď, musíme se po něm podívat," odpověděla mi průvodčí Jarmilka.

Prošly jsme celý vlak, ale po panu strojvedoucím nikde ani stopy. Až v posledním vagónu jsme uslyšely nějaké divné zvuky. Ty zvuky nás zavedly  na toaletu.

"Pomóc, otevřete mi už konečně někdo, nemůžu se dostat ven, nějak se ty dveře tady zasekly," volal zpoza dveří uvězněný pan strojvůdce. Nakonec jsme musely celý zámek vypáčit, abychom nebohého strojvedoucího z nedobrovolného vězení vůbec osvobodily. A tím byla celá vlaková záhada úspěšně vyřešena. Já jsem potom dostala vyznamenání za statečnost a velkou zlatou medaili, z pravého, kočičího zlata. Hodná paní průvodčí mi ještě k tomu koupila cd disk zpěvačky Rihanny, kterou mám moc ráda.

Na narozeniny u Mery jsem tenkrát sice přijela o něco později a bez dortu, ale zato s dobrým pocitem, že jsem zase jednou mohla někomu pomoci.

 

 

 

kapitola druhá

 

LORINČINO  TAJEMSTVÍ

 

Každý den jsem se vždy těšila na to, až přijde paní poštovní doručovatelka, a já si tak budu moci přečíst svoje oblíbené noviny. Z této mé kratochvíle, stal se postupem času takový můj malý rituál, bez kterého jsem se už pomalu nedokázala obejít. Proto mě jednoho dne zarazilo, že jsem se svého oblíbeného čtení nedočkala. Naše poštovní doručovatelka, paní Horáčková, bývala vždy přesná, jako hodinky, chodila vždycky kolem desáté dopoledne. Tenkrát však již bylo po dvanácté, a paní Horáčková nikde. Rozhodla jsem se tedy jít jí naproti. Šla jsem obvyklou trasou poštovní doručovatelky, až jsem přišla k poště. A tam jsem otevřeným oknem uviděla, jak za poštovní přepážkou sedí nešťastná paní Horáčková, a kapesníkem si utírá uslzené oči.  Kolem ní, na zemi byla spousta rozházených dopisů a složenek a paní Horáčková se v nich neustále přehrabovala. Za jejími zády byla klec, s velkým pestrobarevným papouškem, který svým kdákavým hlasem volal stále dokola: Super, super, super. Protáhla jsem se otevřeným oknem dovnitř a přstoupila k paní Horáčkové.

"Dobrý den, co se vám stalo paní Horáčková a proč pláčete?" zeptala jsem se udiveně paní poštovní doručovatelky.

"Ale holka zlatá kočičí, raději se ani neptej, ztratila jsem někde výplatu pro paní Kolibříkovou, a dokud ztracené peníze nenajdu, nemohu roznášet dnešní poštu," řekla mi paní Horáčková s brekem.

"Prohledala jsem snad už úplně všechno, ale peníze jako by zmizely ze světa. A přitom jsem je tu ještě ráno měla, přímo před sebou, tady na tom stole."

"Tak to je tedy vážně záhada, ale pokusím se vám ji pomoci rozluštit, jen už prosím nebrečte," řekla jsem paní Horáčkové s účastí.

"Nebrečte, nebrečte, ono se ti to řekne kočičko jedna roztomilá, ale ono jde o osm tisíc, a to jsou pro mě moc velké peníze, kbybych je nenašla, určitě by mě z pošty vyhodili."

"Tak začneme úplně od začátku," řekla jsem a potom paní Horáčkovou požádala, aby dělala přesně to stejné, co dělala dnes od rána, od svého příchodu do zaměstnání. Po důkladné rekonstrukci jsme ale stejně na nic nového nepřišli.

"A opravdu tu nikdo cizí nebyl? Zkuste si vzpomenout na každou maličkost, která by nám mohla pomoci, na všechno, co jste od samého rána dělala," nabádala jsem stále nešťastnou paní Horáčkovou.

"No snad jedině, že jsem si ještě uvařila kávu a potom jsem nakrmila Lorinku."

"Lorinku?" zeptala jsem se nechápavě.

"No přece tady toho krásného papouška, to je  naše Lorinka. Včera mi ji přinesla dcera, abych jí ji na týden pohlídala, protože odjela mimo město. A jelikož mně bylo Lorinky líto, aby nebyla doma samotná, tak jsem si ji vzala s sebou do práce. Tady nikomu nevadí a alespoň tu je hned trochu veseleji," řekla mi paní Horáčková.

"Super, super, super," ozvalo se na to z pozlacené klece a papoušek si pyšně načechrával svoje lesklá pírka.

"No a když jsem potom dávala Lorince krmení, tak mi uletěla z klece a já ji pak asi půl hodiny nemohla chytit," dodala paní Horáčková.

"Lítala tady jako zběsilá, rozházela mi tu všechny dopisy, a pořád dokola jen opakovala to svoje - super, super, super," řekla paní Horáčková.

"A nemohla vám ta vaše Lorinka ty peníze třeba někam shodit?" ptala jsem se dál paní Horáčkové.

"To už mě taky napadlo, milá Klárko, ale je to zbytečné, všechno už jsem prohledala."

"Opravdu všechno? Tak se tedy podíváme ještě jednou té vaší Lorince na zoubek," řekla jsem, a zamířila si to rovnou ke kleci.

Ale papoušek jak mě uviděl, naježil všechna svoje pírka, a začal tak hlasitě vřeštět, že jsem se musela zase od klece vzdálit.

"Co jen to s ní může být, tohle ještě nikdy neudělala, jako by se něčeho bála," řekla udiveně paní Horáčková.

"Něčeho, nebo o něco," řekla jsem na to prozíravě, ale paní Horáčková tomu nevěnovala pražádnou pozornost. Ta nedala na svou Lorinku dopustit. Abych se mohla Lorince podívat vůbec do klece, musela jsem před paní Horáčkovou předstírat, že ji jdu nakrmit. A podařilo se! Lorinka se zuřivě vrhla na potravu, kterou jsem jí do klece podala, ale jakmile uviděla, že se jí  chci do klece podívat, začala mě divoce klovat do tlapek. Rozhodla jsem se ji tedy obelstít, a misku s jídlem jí vyndala z klece ven, přičemž jsem nechala dvířka od klece otevřená. Netrvalo to dlouho, a milá Lorinka vyletěla z klece ven a vrhla se na svoji stravu. Hned jsem toho využila, a jala se prohlédnout její klec. Na první pohled mě nic zvláštního nezaujalo, až když jsem nahlédla do dřevěné budky, která sloužila Lorince jako ložnice a úkryt před okolním světem, všimla jsem si, že z kulatého otvoru vykukují okraje papírových bankovek. Rychle jsem je tedy drápky vytáhla, a jak se později ukázalo, byl to celý finančí obnos, který od rána paní Horáčková tak pracně hledala.

"Tak to by mě tedy vůbec nenapadlo, Klárko, že mi papoušek schová peníze, děkuji ti moc, že jsi mi tak pomohla, bez tebe bych byla v koncích. Řekni, co by jsi ráda, a já ti to splním," řekla mi paní Horáčková.

"Já nic nepotřebuji," řekla jsem na to paní Horáčkové.

"Ale udělalo by mi velkou radost, kdybych s vámi někdy mohla roznášet dopisy a noviny, Všdycky byl múj sen, být poštovní doručovatelkou."

"Cože?Ty bys vážně chtěla dělat poštovní doručovatelku? Ale to budu moc ráda, alespoň si trochu odpočinu," řekla mi na to paní Horáčková a potom mi podala svou pracovní brašnu, která byla plná dopisů a novin.

A tak se stalo, že jsem ten den roznášela po našem okolí poštovní zásilky já, a mohu vám říci, že mě to docela bavilo.

 

 

 

kapitola třetí

 

NA  SLUNEČNÍ  PLANETĚ

 

Jednou dostali Karlík s Martičkou  ke svým narozeninám neobvyklý dárek. Byla to poukázka pro dvě osoby, na vyhlídkový let v balóně. Děti z toho byly celé unešené. Nemohly už se dočkat, onoho kýženého dne, kdy usednou do proutěného koše a budou se vznášet vzhůru k oblakům a potom pozorovat vzdalující se zem. Tak to si přece nemohu nechat ujít, řekla jsem si. A když se onen den přiblížil, vlezla jsem  tajně do rohu koše balonu, kde jsem se ukryla mezi pytle s pískem. Bylo zajímavé pozorovat, jak se balon, v žáru ohně naplňuje horkým vzduchem a potom pozvolna stoupá k nebesům. Jedním okem jsem tajně sledovala Karlíka s Martičkou, kteří o mé přítomnosti neměli ani tušení, a druhým okem jsem se dívala na  vzdalující a zmenšující se krajinu. Je to něco úchvatného, říkala jsem si. Ani ve snu by mě nikdy nenapadlo, že jednou poletím balónem. Vznesli jsme se až do úchvatné výšky, z které bylo vidět naše malé městečko jako na dlani. Potom se pod námi rozprostřela krásná, zalesněná krajina. Byli jsme uchváceni tou krásnou vyhlídkou a čerstvým vzduchem. Karlík s Martičkou se zvědavě nakláněli přes okraj koše, a se zájmem pozorovali okolní krajinu. Balon se pozvolna vznášel stále výš a výš, ale pak najednou, jako by ztratil směr a stal se zcela neovladatelným.

"Co se to děje?" křičely zděšeně děti, ale balon stoupal v prudkých poryvech větru stále dál, někam do neznámých výšek. Pozorovali jsme bělostné mraky, s blankytně modrou oblohou. Země se nám vzdalovala stále víc a víc, až se ztratila nadobro, někde v nedohlednu. Potom nás všechny oslepila nečekaná záře. Prudké zlatavé paprsky zbarvily balon i nás svou žlutí, takže jsme vypadali jako z jiné planety. Ta žlutá, zlatá, rozžhavená koule bylo slunce. Čím víc jsme se k slunci přibližovali, tím víc bylo možné na jeho povrchu pozorovat nějaké pohyby. Později jsme zjistili, že to byli sluneční lidé, kteří se nás chystali přivítat. Když jsme konečně přistáli, byli jsme všichni udiveni krásou sluneční krajiny. Okolo nás byly zlaté stromy, nad hlavami nám létali zlatí ptáci, ale to nebylo zdaleka všechno! Po nějaké chvíli nás přišli uvítat sluneční lidé. Ostrá sluneční záře mě v jednu chvíli tak oslepila, že jsem úlekem hlasitě zamňoukala.

"To vypadalo jako naše Klárka," řekl Karlík a začal se pátravě rozhlížet kolem sebe.

"No jasně, Klára je tu opět s námi,"odhalila můj tajný úkryt mezi pytli s pískem Martička a tak jsme všichni tři společně vstoupili na sluneční planetu. Pojednou vidím, jak z hlubin zlatavé záře vystupuje skvostně oděný muž, kolem jehož hlavy je nezvyklá svatozář.

"To je vládce naší říše, moudrý Slunečník," zaslechla jsem kdesi v davu.

Slunečník měl po obou stranách doprovod, v podobě dvou pážat. Všichni tři měli v rukou tři zlatožhnoucí, malá slunce a s těmi nám kráčeli vstříc. Potom k nám napřáhli ruce a vybídli nás, abychom jejich dary přijali.

"Děkujeme vám za vaše dary, ale nevíme k čemu nám mohou sloužit a jak je použít," řekla jsem duchapřítomně.

"To jsou tři kouzelná slunce, která vás ochrání před nebezpečím, které by vás tady mohlo potkat, proto je prosím přijměte, a na víc se neptejte," řekl nám Slunečník. Uložili jsme tedy všechna tři malá slunce do plátěné kabely, kterou jsem si potom přehodila přes záda, a šli prozkoumávat okolní sluneční krajinu. Marně jsem někde hledala nějakou kočku, všude okolo byli jen sluneční lidé, z jejichž záře až přecházel zrak. Asi dva dny potom, co jsme se ve sluneční říši utábořili, jsme zažili něco nečekaného. Pojednou se všude okolo nás setmělo tak, že nebylo vidět ani na krok.

"Už je to tady zase, zavolejte někdo na pomoc Slunečníka, jinak jsme ztraceni a odsouzeni k věčné tmě," volali zděšeně sluneční lidé. Jenže ať volali Slunečníka sebevíc, ten stále nepřicházel.

"Co jen budeme dělat? Déle než jeden den bez sluneční záře nevydržíme a zemřeme," bylo slyšet nářky slunečních lidí.

"A co to je ta tma? Proč se najednou tak setmělo?" zeptala jsem se nechápavě.

"To je čaroděj, ze země zatmění, jednou, za několik let přiletí, a přikryje celou naši planetu černotmoucí tmou."

"A dá se s tím něco dělat?" zeptala jsem se slunečných lidí.

Odpovědí mi byl hlas odkudsi ze tmy:

"Dá, ale nejdříve musíme najít klíče ke sluneční bráně."

"Tak je pojďme hledat," navrhovala jsem naivně.

"Hledat, hledat, ale jak a kde, když je všude okolo nás taková tma? Jedinou záchranou by nám mohl být náš vládce Slunečník, který by nám svým slunečním svitem   posvítil na cestu k slunečnému paláci, kde jsou klíče od slunečné brány uloženy. Jenže Slunečník někam zmizel, takže jsme, zdá se, dočista ztraceni. "

"Ale nejsme,"  vzpomněla jsem si náhle, na naše tři slunce, kterými  nás Slunečk obdaroval, a která  celou dobu spočívala na mých bedrech.

Podala jsem Karlíkovi s Martičkou každému jedno slunce a sama si vzala do svých tlapek to svoje. Konečně jsme se opět zase ocitli ve světle. Sluneční lidé nás vedli, za svitu našich sluncí, k slunečnému paláci.

Jenže čaroděj za země zatmění se nehodlal jen tak lehce vzdát. V černých, prudkých závanech větru uhasil Karlíkovi jeho slunce, takže jsme teď na cestu svítili už jen já s Martičkou. Kdesi pod námi se ozývalo děsivé dunění, a vítr nám svou razancí do tváří vmetal zlaté listí stromů podél cesty. Pod jeho silou zhaslo posléze i Martiččino slunce, takže teď už jsem na cestu svítila pouze já. Měla jsem oproti dětem tu výhodu, že jsem byla nízko při zemi, a tam až tak moc všemocný vítr nedofoukl.

Do slunečného paláce jsme dorazili s vypětím všech sil. Sluneční lidé mi podali klíče od slunečné brány, a pak jsme se opět vydali na dlouhou cestu. Šli jsme slunečným údolím, kde létaly zlaté včely, brouzdali jsme slunečným lesem, kde na stromech rostly zlaté šišky, až jsme konečně přešli i zlaté slunečné hory, a za nimi už byly velké zlaté mříže, a za nimi veliká brána.

"Jsme u cíle," řekli sluneční lidé.

"Teď nám půjč tvé slunce, my ti posvítíme, a ty se pokus odemknout sluneční bránu. Jsi z nás nejhbitější a nejšikovnější."

Vzala jsem si tedy klíč od sluneční brány a v pevném sevření ho zastrčila do zámku. Ozvalo se hlasité zarachocení a poté se brána otevřela dokořán. A v bráně stál ustaraný Slunečník. Hned potom se celé území opět zalilo teplým slunečním jasem a čaroděj zatmění zmizel v nedohlednu.

"Děkuji ti Klárko, že jsi mě vysvobodila z mého vězení, kam mě uvrhl zlý čaroděj zatmění. Zato tobě i tvým přátelům pomohu vrátit se zase zpět, na zem a budu vám k tomu svíti svými zlatými paprsky," řekl mi Slunečník.

"Děkujeme," řekla jsem současně já i Karlík  s Martičkou.

Potom nás Slunečník všechny tři posadil do balonu, balon uvázal na zářivou sluneční nit a poté nás pomalu spouštěl dolů. Za pár okamžiků jsme se ocitli opět na zemi.

"Děkujeme," volali jsme ještě jednou vzhůru do nebe a dívali se při tom na krásně zlatavé slunce.

 

 

 

kapitola čtvrtá

 

O  ŠIKOVNÉM  ZAJÍČKOVI KVÍDOVI

 

 

Bylo tady jaro, vše začínalo vonět novým životem, příroda se probouzela po zimním spánku, začínala se zelenat tráva a mě to lákalo čím dál, tím víc do přírody. A když jsem si to  takhle, jednoho krásného dne vykračovala kolem zaječí nory, uslyšela jsem hlasitou hádku. Táta zajíc domlouval mladému zajíčkovi Kvidovi, aby už konečně šel do světa, a vydělal si na živobytí.

"Nemůžeš pořád přece jen sedět doma," domlouval starý zajíc svému synovi už poněkolikáté.

"Ale co budu ve světě dělat, vždyť vůbec nic neumím," bránil se Kvído.

"No právě, vždyť proto tam přece půjdeš, aby jsi se nečemu naučil. Třeba se vyučíš nějakému řemeslu a uvidíš, jak se potom budeš mít dobře," mínil starý táta zajíc.

Kvído byl už těmi řečmi natolik unavený, že se rozhodl nakonec přece jen přání starého zajíce vyhovět.

"Dobře, tak já to tedy zkusím, ale slib mi táto, že nemusím chodit na tak dalekou cestu pěšky, ale mohu si s sebou vzít kolo."

Táta zajíc věděl, jak moc má Kvído kolo rád, a tak  souhlasil.

"A né, že pojedeš jako splašený, a někde se mně vybouráš," dával Kvídovi před cestou poslední rady starý táta zajíc a paní zajícová zase přidala raneček, plný voňavých buchet. V té chvíli ještě nikdo z nich netušil, jaké velké dobrodružství malého zajíčka Kvída ve světě čeká, a že se za několik měsíců nevrátí sám, ale přivede si i hodnou nevěstu. Inu cesty osudu jsou nevyzpytatelné. A tak Kvído nasedl na své staré kolo, aniž by věděl, že na zadním sedadle, v krabici na nářadí, jsem ukrytá já, jeho věrná kamarádka, kočka Klára. Rozjel se, neznámo kam, vstříc novým dálkám, a novým dobrodružstvím. Sem tam ho někdo po cestě obdaroval mrkví, někdo zase obdivoval jeho bravurní jízdu na kole a to dělalo Kvdovi velkou radost. Kolo bylo totiž už od mala jeho velká láska a velice rád se na něm předváděl. Jednou, když mu spadl řetěz, a on si chtěl vzít nářadí na opravu,  v krabici na zadním sedadle, tak se docela vylekal.

"Kláro, kde ty se tady bereš? zeptal se mě.

"Nezlob se na mě Kvído, ale chtěla jsem si udělat jen takový malý výlet. Netušila jsem, že pojedeš tak daleko," řekla jsem mu.

"No to se ti tedy povedlo, ne že by mi to vadilo, ale mám v plánu zdržet se ve světě trochu déle," řekl mi na to Kvído.

"Ale to mi vůbec nevadí, alespoň si trochu odpočinu a změním povětří," odvětila jsem a potom se schoulila zpátky, do svého úkrytu.

 

 

Kvídovou specialitou na kole byla jízda, bez držení řídítek. Rád na kole balancoval, ze strany na stranu a hrdě vypínal svoje štíhlé králičí tělo. Mohl tak jet, jak dlouho chtěl, a ještě nikdy z kola nespadl. Byl si sám sebou tak jistý, že se mu vždycky jeho krasojízda vydařila. A tak se jednoho dne stalo, že právě projížděl městem, na jehož náměstí  hostoval slavný cirks Bumbác. A Kvído měl štěstí, že si jeho spanilé jízdy přes náměstí všimnul sám pan ředitel cirkusu. Ten Kvídovi nabídl, aby v jeho cirkuse účinkoval, jako hlavní hvězda večera.

"Ale pane řediteli, já nevím, jestli nebudu mít před tolika lidmi v hledišti trému," sdělil svoje obavy před svým vystoupením Kvído řediteli cirkusu.

"Nic se neboj a jeď na kole přesně tak, jako když jsem tě poprvé viděl na tom náměstí. A uvidíš ten úspěch! " řekl mu na to pan ředitel.

"A nemohl bych si s sebou na vystoupení vzít  svou kamarádku?" zeptal se nesměle Kvído pana ředitele.

"Jestli bude tak šikovná, jako ty a pomůže ti to zbavit se trémy, tak proč ne,"  řekl na to Kvídovi ředitel cirkusu.

"Klárko, tak už vylez," uslyšela jsem náhle a tak jsem opustila svůj úkryt. Panu řediteli jsem se moc líbila, a  hned mě angažoval. Dělala jsem Kvídovi při jeho divoké jízdě na kole něco jako asistentku. Chvíli jsem mu seděla na hlavě, chvíli zase na řídítkách a lidé v hledišti byli z naší jízdy nadšeni a moc se jim to líbilo. I pan ředitel byl nadšený a tak naše odměna, za každé vystoupení, byla víc, než štědrá.

"Kvído, co s tolika penězi budeme dělat?" ptala jsem se užasle zajíčka, při pohledu na náš plat.

"Neboj, všechno už mám vymyšlené," řekl mi Kvído a dál se věnoval svému tréninku na kole.

V cirkuse vystupovala také mladá zaječí slečna Róza, která se Kvídovi moc líbila. A protože ani on jí nebyl lhostejný, byla z toho brzy láska jako trám. Když byl cirkus ve městě už poslední den, rozhodla se Róza, že pojede s námi. A tak nás Kvido obě dvě naložil na své slavné kolo a odvezl zpátky domů. A protože se s Rózou měli moc rádi a nesnášeli  samotu, postavili za vydělané peníze nové městečko pro všechna opuštěná zvířátka. A dali mu jméno Zajícov. Tatínek zajíc s maminkou zaječicí byli moc rádi, že si Kvído našel takovou hodnou a hezkou nevěstu a vystrojili jim krásnou a veselou svatbu. Taky jsem na té svatbě byla, a moc se mi tam líbilo.

 

 

 

 

 

kapitola pátá

 

ČAROVNÁ  PERNÍKOVÁ  CHALOUPKA

 

Blížily se prázdniny a tak jsem se rozhodla, že si vydělám nějaké peníze, abych si potom mohla zajet na nějaký pěkný výlet. V našem obchodním centru právě hledali prodavačku zmrzliny. A tak jsem se o to místo začala ucházet. K mému velkému překvapení, mě bez problémů přijali, a  za pár dnů už jsem stála za pultem, na hlavě měla bílou kšiltovku a prodávala svou oblíbenou zmrzlinu. A protože jsem si neustále vymýšlela nové příchutě a názvy, bývala u mého stánku vždy velká fronta. Za pár týdnů jsem měla vydělaný potřebný kapitál, a tak jsem si mohla naplánovat svůj prázdninový výlet. Rozhodla jsem se, že tentokrát pojedu sama, bez mé kočičí sestry Elenky a bez Karlíka a Martičky. Prostě se mi zachtělo si jen tak koupit jízdenku a odjet na pár dnů někam do neznáma. V první prázdninový den jsem se tedy vypravila na vlakové nádraží, nasedla do první lokálky a jela neznámo kam. Rozhodla jsem se, že vystoupím až tam, kde se mi to bude nejvíc líbit. A tak jsem za oknem pozorovala letní krajinu, bylo mi příjemně a měla jsem dobrou náladu. Vlak byl plný usměvavých lidí, paní průvodčí mě ledabyle přehlédla, a tak se zdálo vše v nejlepším pořádku. Jela jsem překrásnou krajinou, a tu jsem z okna uviděla perníkovou chaloupku, u které stáli Jeníček s Mařenkou a ježibabou. A i když chaloupka i s Jeníčkem, Mařenkou i ježibabou byla celá ze dřeva, působila na mě velice pohádkovým dojmem a v jednu chvíli se mi dokonce zdálo, že na mne děti zamávaly. A tak jsem z vlaku rychle vystoupila. Cítila jsem, že jsem našla to pravé místo, kde bych chtěla strávit pár prázdninových dnů. Počkala jsem, až vlak odjel a nádraží bylo prázdné a pak jsem se vydala na svůj tajný průzkum. V dřevěném domečku to bylo moc pěkné a v rohu byla dokonce otýpka čerstvé, voňavé slámy. Rozhodla jsem se proto, že se trochu projdu po okolí a večer se do domku vrátím přenocovat.  A tak jsem prošla celou nevelikou vesnici, kde mě ale už nic moc nezaujalo. Možná snad tak akorát stará kašna, která skýtala v horkých letních měsících místním úlevu, v podobě osvěžení. A protože jsem měla po dlouhé cestě žízeň, sklonila jsem se nad lesklou hladinu kašny a napila jsem se. A tu jsem uviděla pod vodou spoustu drobných mincí, které tam naházeli dobrosrdeční lidé pro štěstí. Nic by mě tam nezaujalo, ale jedna ta mince měla zvláštní tvar a sálala z ní intenzivní zlatá záře. Něco mi říkalo, abych si tu minci vylovila. Byla to jakási neodolatelná touha. A tak jsem se rozhodla! Rozhlédla jsem se okolo, zda mě nikdo neuvidí a potom jsem se celá ponořila pod vodní hladinu. Voda v kašně byla trochu nazelenalá, ale nebyla zase studená. Rychle jsem sebrala ze dna minci a plavala s ní nahoru. Mince byla tuze hezká. Měla prazvláštní ražbu a celá se leskla. Chvíli jse si ji u kašny ještě chtivě prohlížela, ale potom mi začala být zima, a tak jsem se uchýlila do perníkové chaloupky poblíž nádraží. Hbitě jsem vklouzla do domečku a lehla si na otýpku vyhřáté slámy. Do tlapek jsem si dala zlatou minci a při pohledu na ni spokojeně usnula. A zdál se mi té noci zvláštní sen. V tom snu ke mně přišla Mařenka a prosila mě, zda bych jí nepomohla přelstít zlou ježibabu, která už týden vězní  Jeníčka a chce si ho upéct v neděli k obědu.

"Moc ráda ti Mařenko pomohu, ale nevím jak," řekla jsem té nebohé dívce.

"Zítra zajdeme na trh, kam chodím každé ráno ježibabě pro zeleninu. Koupíme tam za tvou zlatou minci prasátko a to vyměníme ježibabě za Jeníčka. Jinou možnost nevidím. Zkoušeli jsme už s Jeníčkem ježibabu obelstít tak, že jsme po ní chtěli, aby nám ukázala, jak se sedí na lopatě, že ji potom hodíme do pece, ale to se nám nepovedlo."

"No tak dobře," domluvily jsme se na zítřejší ráno, že na Mařenku počkám na rozcestí, kousek za chaloupkou. Sice mi bylo zlaté mince líto, ale ještě víc mi bylo líto Jeníčka a Mařenky.  Ráno jsem se probudila a byla jsem celá rozlámaná. To byl ale zvláštní sen, pomyslela jsem si. Jenže pak jsem si všimla, že dřevěné figurky Mařenky, Jeníčka i ježibaby jsou na zcela jiných místech, než byly včera večer. Jako by s nimi někdo pohnul. Nebo že by snad ožily? Že by můj sen nebyl jen sen? Hlavou se mi pojednou honila spousta otázek, když v tom jsem si všimla, že Mařenka u domku schází. A  opravdu, dohonila jsem ji až kousek za chaloupkou.

"Jé Klárko, ty jsi na mě nezapomněla?" ptala se radostně.

"Jak bych jenom mohla," odpověděla jsem jí, a potom už jsme šly spolu na tržiště. Na trhu jsme koupili to největší prasátko, za které jsme zaplatily mou zlatou mincí. Prasátko jsme uvázaly lese, poblíž chaloupky a já ho až do setmění hlídala. Když už byla tma a ježibaba konečně usnula, tak jsme  ho vyměnili za Jeníčka a rychle opustili perníkovou chaloupku, o které jsem už od té doby víckrát neslyšela.

 

 

 

kapitola šestá

 

KLÁRA  A  ZTRACENÉ  MIMINKO

 

Jak jsem tak šla jednou parkem, uviděla jsem opuštěný kočárek a v něm plačící, malé miminko. Čekala jsem chvíli, jestli se k němu nebude někdo hlásit, ale lidé jen chodili lhostejně okolo a plačícího miminka si nikdo z nich nevšímal.  Utrhla jsem tedy v trávě velkou, žlutou pampelišku a vhodila ji  miminku do kočárku. A hle, posléze usedavý pláč přestal a chvílemi se dokonce ozýval i dětský smích. Děťátko drobounkými prstíky točilo kvítkem pampelišky a se zájmem pozorovalo jeho krouživé pohyby. Pojednou se zatáhla obloha a začalo prudce pršet. Lidé co seděli na lavičkách a vychutnávali si pohodu nedělního odpoledne, se náhle rozprchli neznámo kam, a já pojednou zůstala v opuštěném parku úplně sama, jen s kočárkem a miminkem. Co budeme dělat? Přemýšlela jsem. V první řadě se musíme někde schovat, kde nebude pršet a pak se uvidí. Vzala jsem tedy kočárek a zamířila si to do blízkého podloubí. Dítě v kočárku si pořád ještě hrálo s pampeliškou a potom usnulo. Tak to bychom měli, ale co dál? Dedukovala jsem vývoj dalších událostí.

Odvést dítě na policii? Budou se ptát, kde jsem ho našla a proč jsem ho odvážela. Odevzdat ho do ztrát a nálezů? Ale tam se přece malé děti nedávají.

Jít s ním  domů? No ano, to byl v té chvíli ten správný nápad, co mi bleskl hlavou. Však Karlík s Martičkou  budou určitě rádi, že budou mít nového kamaráda. A můj instinkt mě nezklamal. Martička s Karlíkem byli skutečně rádi, a hned se miminka s radostí ujali. Večer jsme miminko nakrmili a přebalili a ono potom spokojeně usnulo. Uložili jsme ho do malé postýlky, kterou jsme doma měli schovanou ještě po Karlíkovi. Večer jsme šli spokojeně spát, a před usnutím přemýšleli, co s miminkem dále provedeme, a jak se o něho postaráme. Ale ráno to všechno  vyřešilo za nás.

Když jsme přišli k postýlce, kde jsme děťátko večer uložili, čekalo nás všechny nečekané překvapení. Místo batolete se na nás z peřinky usmívala překrásná, mladá dívka.

"Kdo jsi a kde jsi se tu vzala? A kde je naše miminko?" zeptala jsem se té neznámé dívky.

"Ale Kláro, to miminko jsem přece já. Jsem kouzelná dešťová víla. Léta jsem byla zakletá do podoby novorozence, ale ty jsi mě konečně svým dobrým skutkem vysvobodila. Kdysi před léty mě začaroval zlý čaroděj Rufus za to, že jsem chtěla pomáhat lidem. Protože jsi mě zachránila a tak hezky se o mně postarala, splním ti tvůj tajný sen. Vím, že umíš taky čarovat, ale jsi tak skromná, že si své přání sama nikdy nevyplníš. Takže teď je k tomu ta pravá příležitost," řekla dešťová víla.

"A ty víš, co bych si tolik přála?" zeptala jsem se s údivem dešťové víly.

"Samozřejmě, vím, že už léta tajně toužíš po tom, svést se na slonovi," vyřkla nahlas moje tajné přání krásná dešťová víla.

"Máš pravdu," řekla jsem s úsměvem a pak už jsem se nestačila divit.

Ocitla jsem se v jakési spirále času, což byl předlouhý tunel, v kterém se nezadržitelnou rychlostí přetáčela oblaka, a já proplouvala uprostřed toho tunelu neznámo kam. Tunel mě vsákl do svých útrob nějakou zvláštní silou a pak jsem dlouho letěla v kruhovitých pohybech, kolem mě jen spousta bílých mračen a potom najednou jen jakýsi tlumený výkřik, tma, křik a stála jsem uprostřed pouště. Kolem mě se prohánělo hejno pruhovaných zeber, antilpoy a také stádo žiraf a slonů. To byla nádhera! Přesně tak jako v mých tajných snech, uvědomila jsem si pojednou. Kdyby to tak mohli vidět Karlík s Martičkou, napadlo mě. Ale ti tam se mnou tenkrát bohužel nebyli. Ti byli zase pro změnu ve svých tajných snech, které se od toho mého poněkud lišily. Byly to sny plné moderní hudby a počítačových her.

Vyčkala jsem, až se ke mě přiblíží stádo slonů, a pak jsem si vyhlídla jedno malé slůně a zeptala jsem se ho, jestli bych se na něm mohla svést.

"Ano, to víš, že můžeš, jen se mě chyť pořádně za uši, protože za chvíli začnou sloní zápasy, tak abys náhodou neupadla."

"Neboj, já už to nějak zvládnu," ujistila jsem mladé slůně a pak už se kochala z úchvatné projížďky na sloním hřbetě.

Sloní zápasy proběhly celkem v pohodě, sice jsem se místy cítila jako na kolotoči, ale to mi vůbec nevadilo. Sloni se mezi sebou jen škádlili a nakonec zvolili vítěze, což byl slon s největším chobotem. Mladé slůně mě potom provezlo celou pouští a seznámilo s mnoha významnými zvířaty a věcmi. Bylo mi tam moc dobře. Divila jsem se, že zvířata tam nemají televizi, počítače, ba ani rádio. Ale oni vůbec nevěděli, co to je, civilizace k nim ještě nepronikla a tak si žila svým spokojeným, přírodním životem a já jsem jim to docela upřímně záviděla. I když na druhou stranu, takový večerníček v televizi, večer před usnutím, má taky něco do sebe. Když se počalo stmívat a nad stepí se objevily první hvězdy, uvědomila jsem si, že bych se měla vrátit domů. A jen jsem si na to vzpomněla, zjevila se mi dešťová víla, která mě v kruhové spirále času dopravila zase zpět ke Karlíkovi a Martičce.

 

 

 

kapitola  sedmá

 

 

PETROLEJOVÝ  PRINC

 

Každý večer před spaním jsem si ve svém pokojíčku ještě četla. A abych nikoho nerušila zbytečným světlem, svítila jsem si k tomu  jen malou petrolejovou lampou. Jednoho večera jsem uslyšela nějaké nezvyklé zvuky. Stále jsem nemohla přijít na to, co by to jen mohlo být, až po chvíli jsem uviděla, jak na mě přes sklo staré petrolejky klepe nějaký malý panáček, s korunou na hlavě.

 

"Pusť mě ven Klárko," prosíl ten malý princ.

"A kdo jsi?" ptám se.

"Jsem petrolejový princ, a pokud budeš ještě někdy chtít svítit svou petrolejovou lampou, budu potřebovat tvoji pomoc."

"Mou pomoc?" zeptala jsem se nechápavě.

"Ano, tvou pomoc. Naše petrolejová země je v ohrožení. Je tomu pár dnů, co nás ovládl hrůzostrašný, petrolejový drak. Z jeho sedmi věčně hladových hlav létají jen plameny a strach. Jestli nepřivedu ještě dneska do půlnoci pomoc, celá naše země vyhoří a s ní i veškerý petrolej. Tak co? Pokusíš se nám pomoci?"

Malou chvilku jsem zaváhala, protože jsem s petrolejem doposud neměla vůbec žádné zkušenosti, ale při pohledu na smutnou tvář petrolejového prince, jsem mu nakonec svou pomoc přislíbila. Poté jsem odšroubovala skleněný cilindr lampy a vpustila petrolejového prince k sobě, do pokojíčku. Dlouze jsme potom probírali celou situaci, a nakonec mě uvedl petrolejový princ do petrolejové říše. Stačilo říci dvě kouzelná slůvka a byli jsme na místě. V potemnělé krajině bylo všude cítit pachuť petroleje a z obrovských kráterů k nebesům stoupala oblaka načernalého dýmu.

"Vidíš, to všechno má na svědomí mocný petrolejový drak. Nebýt jeho, mohli jsme si tu dál žít spokojeně, v klidu a pohodě. To on rozvrtal celou naši zemi a nadělal v ní nevzhledné díry. Vypil už skoro všechen petrolej a potom ho z té své odporné tlamy vypouštěl, v podobě ohnivých salv," sdělil mi s trpkostí v hlase petrolejový princ.

"A kde je teď ten zloduch?" zeptala jsem se petrolejového prince, protože jsem draka doposud neviděla.

"Asi bude zase někde na lovu, nebo spí ve své sluji, ve skále za řekou. Pojď, dovedu tě tam," řekl mi petrolejový princ a pak už jsme šli svorně, bok po boku vstříc tomu děsivému stvoření, co už napáchalo tolik zla. Za řekou, ve strmé skále, byla velká díra, a z ní stoupalo k nebi sedm ohnivých obláčků.

"Tak to je ten náš drak," řekl mi chvějícím se hlasem petrolejový princ, když jsme se přiblížili ke sluji.

Drak nás uvítal po svém a začal na nás chrlit oheň a síru. Ale na takovéhle přivítání už jsem byla dopředu připravená. Řekla jsem kouzelnou formuli: ČÁRY MÁRY HOTE MOC, VŠECHNY KOČKY NA POMOC,  a v tu ránu se všude okolo nás rozsvítilo na tisíce kočičích očí. V těch očích bylo vidět vzdor a oddanost našemu kočičímu rodu. Řekla jsem hned kočkám o co se jedná, a zdali by nám s drakem nepomohly a ony rády souhlasily. Za chvíli už měla každá kočka v ruce kýbl s ledovou vodou a tu jsme drakovi lily do jeho sedmi ohnivých tlam tak dlouho, až jeho ohnivý žár nadobro vyhasl. Najednou se z draka začalo kouřit, a rozpadl se na kusy.

"Tak to se vám tedy povedlo, děkujeme vám a máte li nějaké přání, tak sem s ním, ať vám ho můžeme za odměnu vyplnit," řekl petrolejový princ.

Ale, protože jsme my kočky od přírody skromné, tak jsme si nic nepřály. Zato nás u srdce hřál pocit, z toho, že jsme mohly opět někomu trochu pomoci.

 

 

 

 

kapitola  osmá

 

 

VODNÍK  STŘAPATEC

 

Když šli Karlík s Martičkou jednoho zimního odpoledne bruslit, neodolala jsem, abych se na ně nešla podívat. Obdivovala jsem na ledě jejich ladné pohyby a kouzelné piruety a řekla jsem si, že to musím také vyzkoušet. Proto, když už byla Martička unavená a chvíli odpočívala, půjčila jsem si od ní její brusle. Ale moc mi to nešlo, ze začátku jsem padala a párkrát jsem si odřela i svoje kočičí tlapky. Karlík s Martičkou se mi smáli a tak jsem toho po několika nezdařených pokusech nakonec nechala. Schoulila jsem se pod starou vrbu a pozorovala dál děti, jak na zamrzlé hladině rybníka vesele dováděly. Pojednou jsem ale uslyšela zlověstné praskání ledu.

"Pomó, pomóc," volal hlásek nějaké holčičky a pak už jsem viděla jenom ruku, která bezradně vyčuhuje z ledové díry, v marné snaze se něčeho zachytit. Rychle jsem přiskočila k ledovému otvoru, ale bylo už pozdě. Voda se nad nebohou holčičkou již uzavřela.

"To byla přece Adélka od nás, ze školy," řekly mi děti.

Dívala jsem se bezradně otvorem v ledové tříšti do rozčeřené vody a věděla jsem, že musím něco udělat. Skočila jsem tedy bez rozmyšlení za nebohou holčičkou. Pod vodou jsem uviděla, jak je Adélka stahována vodním vírem stále níž a níž, pod vodní hladinu. A čím rychleji jsem za ní plavala, tím rychleji mi mizela z dohledu. Pak jsem před sebou uviděla nějaká pootevřená dvířka. Proplula jsem tedy tím otvorem a náhle jsem se ocitla v rozlehlé, podlouhlé místnosti, kde po obou stranách byly police a v nich na tisíce krásných, ozdobných hrnečků. A každý ten hrneček byl opatřen ozdobným víčkem. Nevěnovala jsem těmto předmětům moc pozornosti, a jejich pravý význam jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem uviděla v rohu místnosti sedět rozčepýřeného zeleného mužíčka. Za jeho zády bylo pět velkých klecí, a v každé té kleci byli uvězněni nějací lidé. V jedné z těch klecí jsem poznala i Adélku, která se propadla na kluzišti, do ledové vody.

 

"Kdo jsi a proč tu vězníš nevinné lidi?" zeptala jsem se zeleného mužíčka.

"Já jsem vodník Střapatec a nikoho zde nevězním," odpověděl mi tenkým hláskem zelený mužík.

"A co ti lidé v těch klecích, za tebou?" zeptala jsem se nenávistně.

"Ti lidé nešťastnou náhodou utonuli a já, abych  je alespoň částečně zachránil, beru si jejich duše a dávám si je tady do těch krásnáých hrnečků. Když mi je někdy moc smutno, tak si s těmi dušičkami  povídám. Pojď, něco ti ukážu, pokračoval dál ve své řeči vodník a pak mě doprovodil k dlouhé polici, s těmimi překrásnými hrnečky, vzal jeden do ruky, zaklepal na jeho víčko, a já se nestačila divit.

"Kdo mě to zase ruší?" ozvalo se zpoza hrnečku.

"To jsem já, Márinko, vodník Střapatec, chtěl jsem se tě jenom zeptat jak se máš?"

"Děkuji za optání, mám se celkem dobře, ale proč mě pořád rušíš? To už ani tady nebudu mít klid?" zeptal se holčičí hlásek a vodník Střapatec potom uložil hrneček zpět, na svoje původní  místo v polici.

"Vidíš Kláro že jsem ti nelhal, starám se tady o ty moje dušičky víc, než dobře, řekni mi, kde by se měly tak, jako u mne?"

"Kde by se měly líp mež u tebe? No přece na svobodě," odpověděla jsem Střapatcovi.

"Na svobodě by je trápila spousta starostí a nemocí. Zato tady mají klid, jen samy pro sebe. A já se tu alespoň necítím tak osaměle a mám si s kým promluvit," oponoval mi dále vodník Střapatec.

"Ale nemoci a trápení k životu přece patří, bez nich by nebyl život životem.  A to, že si nemáš s kým popovídat, to je taky tak trochu tvoje vina. Kdyby jsi nestahoval nebohé lidi pod hladinu a raději se občas podíval ven, mezi lidi, určitě by ti to jen prospělo," řekla jsem.

"Brr, já a mezi lidi? Dej pokoj, když jsem tam u vás nahoře byl naposledy, se zlou jsem se potázal. Rybář, který na břehu rybníka chytal ryby si myslel, že jsem asi nějaké divoké zvíře, a chtěl mě chytit do svých sítí," blekotal rozčileně vodník.

"No ale to se vůbec nediv, vždyť s tím svým účesem vypadáš jako divoký pes, kdy jsi byl naposledy u holiče?"

"Já k holiči vůbec nechodím. Ale s lidmi bych si docela rád popovídal," odvětil vodník Střapatec na mou otázku.

"Také si myslím, že by to pro tebe bylo lepší popovídat si s lidmi, než tady to povídání si s těmi tvými hrníčky. Víš co? Já ti s tím trochu pomohu, ale musíš taky trochu projevit snahu a zájem," řekla jsem mu.

"A jak to chceš Kláro udělat?" zeptal se mě.

Začneme tím, že tě ostříhám, no a potom si vylezeš na břeh rybníka a uvidíš, jak je tam krásně a já tě seznámím s pár přáteli, s kterými se můžeš skamarádit."

"No to bude bezva," byl z mého nápadu nadšený Střapatec.

A tak jsem vzala nůžky a Střapatce ostříhala. Nebyla to ale lehká práce, protože za léta, co se vodník nestříhal, jeho rozježené vlasy sahaly skoro až na zem. Výsledek však stál za to! Ze Střapatce byl po dlouhé době zase hezký kluk a nebýt toho, že mu z jeho šosu kapala voda, nikdo by rozhodně nepoznal, že se jedná o vodníka. Pak jsem ho vyvedla na břeh, a tam ho seznámila s mými kočičími kamarádkami. Střapatec byl nadšený, ale ten hlavní úkol mě teprve čekal. Potřebovala jsem ho přemluvit, aby svoji sbírku dušiček zrušil a všechny je vypustil a vrátil je tím zase zpět do života. Nakonec se mi to po dlouhém přemlouvání přece jen povedlo, ale musela jsem vodníkovi slíbit, že za ním budeme s mými kamarádkami kočkami chodit každou neděli na leknínový koláč. Potom jsme spolu celý týden seděli ve vodníkově příbytku a vypouštěli z ozdobných hrnečků lidské dušičky, které nám radostně děkovaly. Byly rády, že se mohou ještě na nějaký čas vrátit zase na zem, mezi lidi, i když je tam někdy toho trápení trochu víc, než radosti.

 

 

 

kapitola  devátá

 

 

V  KLOKANÍ  KAPSE

 

To jsem vám tak stála na červenou, na křižovatce a náhle naproti sobě, v davu lidí uviděla klokana! Protřela jsem si oči, jestli se mi to jen nezdálo, ale když jsem viděla ten údiv ostatních kolemjdoucích, pochopila jsem, že to nebyl sen, ale skutečnost. Klokan si to skákal vesele na červenou, auta se mu ve své divoké jízdě snažila vyhýbat, a tak jsem ho raději chytila za tlapu a snažila se mu vysvětlit, jak se chodí po přechodě, ale on mě  vůbec neposlouchal a stále skákal dál. Dohonila jsem ho až u druhé světelné křižovatky, kde jsem se mu snažila vysvětlit pravidla silničního provozu.

"Víš co? Naskoč si ke mně do kapsy, a můžeš mi dnes dělat průvodce, tedy, jestli budeš chtít. Zatoulal jsem se sem ze zoologické zahrady, a tak ještě než mě někdo najde, chci si ten dnešní výlet trochu vychutnat," přišel s nenadálou nabídkou klokan.

"Tak dobře," souhlasila jsem nakonec s klokaním návrhem, ale nejvíc jsem se těšila, jak se svezu v klokaní kapse. A průvodce jsem už taky dlouho nikomu nedělala. Klokan byl očividně rád, a tak jsem se s chutí uvelebila v jeho kapse a potom už jsme vyrazili na obhlídku našeho městečka. Klokan, který se jmenoval Michal, pořádně skákal, takže jsem si chvílemi připadala jako na trampolíně.

"A co by tě tak zajímalo? Co by jsi chtěl všechno vidět?" zeptala jsem se klokana Michala.

"Co bych chtěl vidět? To co je u vás nejvíce zajímavé a co se líbí tobě."

"Tak dobře, prvně tě zavedu na výbornou kočičí zmrzlinu, pak to vezmeme přes náměstí a ukážu ti kde mám svoje oblíbené místo k lenošení."

"No to bude príma," řekl klokan Michal a pak už jsme spěchali do cukrárny U Lízinky, na výbornou, smetanovou zmrzlinu. Když jsme pak přecházeli náměstí, stalo se něco, s čím nikdo z nás dvou nepočítal. Z ničeho nic u nás prudce zastavilo oprýskané, postarší auto a jeho řidič nás v rychlosti naložil do svého vozu.

"To bude peněz, podám inzerát a prodám klokana a za peníze, které tím získám, si koupím nové auto, tohle už stejně za moc nestojí," radoval se sám pro sebe řidič.

Chudák klokan z toho byl celý zmatený, tak jsem se ho snažila trochu uklidnit, ale ze své skrýše jsem se neodvážila vylézt, protože řidič o mně zatím neměl nejmenší tušení. A právě toho jsem chtěla při svém plánu využít. Řidič nás zavezl k velké dvoupatrové vilce. Vešel dovnitř a potom přinesl velkou klec. Do té klece klokana Michala nacpal. Naštěstí si mě v jeho kapse vůbec nevšimnul. Bylo to možná i  tím, že jsem byla přikrčená a místy ani nedýchala. Tu klec potom řidič odnesl do veliké voliéry, kdesi na zahradě, kde nás z klece vypustil. A to jsme se s klokanem Michalem nestačili divit! Plná voliéra byla přeplněna nejrůznějšími druhy zviřat. Byli zde papoušci, pejsci, oslík, kůzlátko a dokonce i dva velbloudi.

"Tak ať se ti u mě líbí, ale neboj se, moc dlouho se tu neohřeješ, je o tebe veliký zájem," radoval se škodolibě řidič a už se těšil, až klokana prodá. Když konečně zmizel řidič z dohledu, vylezla jsem k velkému údivu ostatních zvířat ze svého úkrytu a hledala způsob, jak se z voliéry co nejdříve dostat ven, na svobodu. Zkoumala jsem svými ostrými drápky místo po místečku, až jsem docela nahoře, u stropu, našla v pletivu menší díru, a tou jsem se protáhla ven. Věděla jsem, že teď už mám napůl vyhráno. Ještě jsem musela najít klíče od voliéry, abych pak mohla pomoci na svobodu i ostatním zvířátkům. Vklouzla jsem tedy do pokoje a tam uviděla řidiče, jak leží na pohovce a ztěžka oddechuje. Prohledala jsem mu kapsy, ale klíč jsem nenašla. Neobjevila jsem ho i nikde jinde v místnosti. Začínala jsem z toho být smutná, když v tom jsem, při pohledu na zahradní nůžky dostala onen skvělý nápad. Vzala jsem zahradní nůžky a ještě celá udýchaná s nimi přestříhala pletivo na voliéře. Desítky zvířátek mi děkovala a valila se ven, jako kaše v pohádce o kouzelném hrnečku. Počkala jsem, až vyleze i můj klokan Michal, hrdě jsem mu skočila do kapsy a potom už jsme uháněli zpátky k městu. A řidič, když se pak probudil a zjistil, že má prázdnou voliéru, vzteky ji celou rukama rozbil a polámal si u toho všechny prsty na rukou, takže už nikdy žádné zvířátko nemohl ukrást. Poznal totiž starou známou pravdu, že kdo chce mít všechno, nemá nakonec nic. No a já jsem potom klokana Michala doprovodila zpátky, do zoologické zahrady, a on mě za to seznámil se všemi svými zvířecími kamarády. A že jich nebylo málo.

 

 

 

kapitola  desátá

 

 

SETKÁNÍ  S  LÍZINKOU

 

Měla jsem kamarádky po celém světě, jedna se dokonce odstěhovala až k moři, do Chorvatska, do letoviska zvaného Podgora. Byla to má nejlepší kamarádka, kočka Minda. Minda milovala moře a protože tady neměla žádnou rodinu, mohla se za svým snem bezstarostně vzdálit. To já bych Karlíkovi s Martičkou udělat nedokázala. I když moře taky hrozně moc miluji. Záviděla jsem Mindě její dobrodružný život. Celé dny ležela na písečné pláži, a když jí bylo horko, zašla se ochladit do vln azurového moře. Ale pozor!!! Minda zase nebyla žádný lenoch. Byla si vědoma toho, že si na své živobytí musí poctivě vydělat a protože už ji nebavilo věčné přespávání na pláži, rozhodla se, že si tam postaví domek. Jenže na stavbu domu neměla Minda žádné peníze. A tak si umínila, že si je vydělá. Řekla si, že začne podnikat. Dlouho nevěděla v jakém oboru,  ale protože jsme si dost často psávaly, a než se nám naše dopisy, přes tu dálku dostaly do našich kočičích tlapek, trvalo to někdy týdny, ba i měsíce, otázka byla na bíledni. Minda se rozhodla podnikat v doručování dopisů. Když tak večer ležela na pláži a jedla svoje oblíbené opékané brambory, které si s sebou přivezla ještě z domova, přiletěla k ní krásná, bílá hrdlička a začala překrásně cukrovat.

"Mindo, co to tady tak krásně voní, nedala by jsi mi taky ochutnat?" zeptala se hrdlička při pohledu na Mindu, jak pojídá voňavé brambory.

"Jenom si pojď vzít," vybídla ji  Minda.

Hrdlička, která se jmenovala Lízinka zvědavě zobla do jedné brambory, a když ucítila jaká je to dobrota, měla ji za chvíli snězenou.

"Tak co? Jak ti to chutnalo?" zeptala se kočka Minda zvědavě hrdličky Lízinky.

"Děkuji, moc, dala bych si ještě," odpověděla lačně hrdlička.

"To není problém, ráda ti brambor v pohodě opeču, kolik jen budeš jen chtít. Ale něco bych od tebe také potřebovala."

"Tak mluv," pobídla Mindu zvědavě hrdlička Lízinka.

"Všimla jsem si, že se kamarádíš, s těmi krásnými racky, co tady věčně krouží ve velkých hejnech, nad hladinou."

"No ano, to je pravda, rackové jsou moji nejlepší kamarádi," řekla Lízinka.

"A tak jsem tě chtěla poprosit, jestli by ses jich nezeptala, zdali by nechtěli pro mě pracovat," řekla Minda hrdličce.

"A co by jako dělali?" ptala se dál zvědavě hrdlička.

"Roznášeli by ve svých zobáčcích dopisy. Třeba by je to bavilo, podívali by se při tom i do daleké ciziny a za odměnu bych jim vždycky opekla taky nějaké ty brambory. Na, vem jim schválně jednu ochutnat," podala Minda udivené hrdličce jednu krásně vypečenou brambůrku.

Hrdlička Lízinka slušně poděkovala a potom odletěla. Minda mezitím netrpělivě čekala do druhého dne na odpověď. A dočkala se! Hrdlička přiletěla s dobrou zprávou.

"Mindo, představ si, rackům ta tvoje brambůrka moc chutnala, a s tvou nabídkou souhlasí. Ale mám jednu podmínku. Slib mi, že můžu létat s dopisy také. Ráda poznávám nové světadíly a také lidi"

"No to víš, že můžeš," měla neskutečnou radost Minda a tak se rozhodla, že hrdličce hned vyhoví. Vzala bílou obálku, nadepsala: PRO KOČKU KLÁRU, potom napsala dlouhý dopis, ten vložila do obálky, obálku pečlivě zalepila a strčila ji hrdličce do zobáčku. Ještě před tím jí ale vysvětlila, kde bydlím, aby po takové dlouhé cestě někde nezabloudila.

A tak se stalo, že jsem dopis od Mindy dostala ještě ten den. Od té doby jsme si mohly psávat s Mindou denně a hrdlička Lízinka se stala naším nejlepším spojencem. Rackové své služby vykonávali také na jedničku a tak se z kočky Mindy brzy stala bohatá a vlivná podnikatelka, jejíchž služeb s posíláním dopisů brzy začalo využívat široké okolí. A tak si tedy Minda mohla splnit další ze svých snů a postavit si domek, přímo u moře. Dům to byl vskutku překrásný, všude okolo domku byly palmy a mramorové sloupy s vytesanými myšími hlavami. Párkrát jsem potom za Mindou přijela na návštěvu a užily jsme si opravdu spousty legrace. Ale o tom zase někdy příště.

Krásnou dobrou noc a ještě hezčí zítřejší den vám přeje

                                                                                 vaše kočka Klára.

                                                                                  Mňau.

 

 

 

                                  KONEC

 

 

 

                             

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                            

 

.cke_skin_office2003{visibility:hidden;

Textový editor

 

 

 

Textový editor

 

 

.cke_skin_office2003{visibility:hidden;

 

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz